Švýcarský dramatik a prozaik Friedrich Dürrenmatt, který jako syn evangelického faráře již v útlém dětství přišel do styku s náboženstvím, v jednom raném textu napsal: "Jsem protestant a protestuji."
Protestantství chápe podle vlastních slov jako protest vůči světu, jako rebelantský útok proti jakékoli víře včetně víry v Boha coby nejvyššího soudce. Neudiví tedy, že Dürrenmattovo nemilosrdně ironické zpochybnění náboženství u něho šlo ruku v ruce s úsilím o cosi, co lze nazvat dekonstrukcí kriminálních románů.
Rekviem za kriminální román
Prózu Slib, jež vznikla v roce 1957 přepracováním scénáře k filmu Stalo se za bílého dne, autor označil podtitulem Rekviem za kriminální román. Čtenářům detektivek, kteří do postav kriminalistů promítají černobílou představu dobra a zla a vnímají je coby zvěstovatele spravedlnosti, odmítá Dürrenmatt i v románovém fragmentu Penzista poskytnout obvyklé uspokojení.
Komisař Höchstettler, jenž právě odešel do důchodu, navštěvuje viníky, které nechal během své kariéry uniknout bez trestu, neboť si byl vědom nedostatečnosti lidských zákonů. S případem podvodníka a žháře, který zapálil svůj majetek s úmyslem oklamat pojišťovnu, se vyrovnává slovy: "V životě jsem zatkl tolik lidí, že čertvíproč chápu jako svou morální povinnost občas někoho nezatknout."
Vrcholem dění je scéna, v níž se penzionovaný policista zúčastní se dvěma zločinci jménem Keller a Feller loupežné akce, při níž jim radí, jak postupovat, a usvědčí je přitom z neprofesionality.
V jednom z rozhovorů z pozdního období života Dürrenmatt zdůraznil, že nepíše kriminální romány, nýbrž filozofii. Literární předloha k filmu Stalo se za bílého dne vznikla na objednávku, jejímž cílem bylo poukázat na nebezpečí hrozící dětem ze strany pedofilních vrahů.
Avšak teprve později v románu Slib na totéž téma se autor skutečně filozoficky, a tudíž kriticky vypořádal s dychtivostí po spravedlnosti, kterou v sobě chová kriminalista Matthäi. Matce zavražděné dívky "při spáse své duše" přísahá najít vraha dítěte.
Ze zákona: sedm manželství, sedm rozvodů
O mnoho dále než Matthäi dochází ve filozofickém pohledu na svou profesi penzionovaný komisař Höchstettler, který polemizuje nejen s představami o právu a spravedlnosti, nýbrž i s principy státu a konzervativní měšťácké morálky. Má zaražen služební postup mimo jiné proto, že požaduje, aby nebyli zavíráni "zločinci, kteří se provinili proti státu", ale "státní zločinci".
Ve svém individualismu odmítá být členem politické strany se zdůvodněním, že on sám "tvoří svou vlastní stranu". Cynicky protestuje proti instituci manželství tak, že uzavírá sňatek s každou ženou, s níž se rozhodl jít do postele, a má tudíž na kontě sedm rozvodů: "Jako policista jednám vysloveně ze zvyku podle zákona, a proto, co se žen týká, vstupuju do manželství. Je to bída – moje manželství byla jen nesmyslným naplněním zákona."
Stejně jako řada jiných autorových děl krouží i román Penzista kolem viny a trestu. Zpochybnění fenoménu viny, respektive neviny obsahuje Dürrenmattova povídka Malér, ve které několik vysloužilých juristů jakoby ve hře přesvědčí náhodného příchozího o jeho vině, odsoudí k smrti a přiměje spáchat sebevraždu. Nebezpečí pomstychtivosti, byť navenek třeba spravedlivé, tematizuje hra Návštěva staré dámy (1956).
Dürrenmattův odpor k myšlence absolutní spravedlnosti je obsažen už v dramatu Manželství pana Mississippiho (1952). Vněm se prokurátor, který zavraždil kvůli nevěře svou ženu, ožení s osobou, která zabila manžela – sňatek těchto vrahů má být nerozlučitelným naplněním
židovského Mojžíšova zákona.
Svinská banda a poctiví zločinci
Nemá smysl si lámat hlavu, proč Dürrenmatt román Penzista nedokončil. Pozoruhodnější je zrození textu spojené s absurdní životopisnou perličkou. Právě ve chvíli, kdy Dürrenmatt na zahradě hotelu v Portoriku popisoval v rukopisu rozdíl mezi příležitostným a profesionálním zlodějem, byly mu odcizeny peníze v hotovosti, hodinky a vykraden hotelový sejf.
Autor tak v knize míří ke grotesknímu výsměchu a k sebeironii jako metodě literární tvorby, kterou nejdůsledněji uplatnil při zpochybnění právních principů i principů víry v pozdních románech Justice a Údolí vzhůrunohama. Text Penzisty z roku 1969 Dürrenmatt o deset let později očistil od anachronismů a rozšířil.
Mimo jiné do něj zakomponoval ironickou sebereflexi nad povoláním spisovatele, výsměch poučovatelským literárním pořadům v rozhlase a rukopis doplnil o dodnes aktuální opovržlivou tezi, zaznívající z úst lupičských figurek Kellera a Fellera: že "svinská banda" obchodníků s drogami a teroristů "zničí pověst všem poctivým zločincům".
Dílo je i při své nedokončenosti natolik výmluvné, že vskutku nebylo třeba českou verzi natahovat nepodařeným pokusem o dodělávku z pera švýcarského spisovatele Urse Widmera. Nakladatelství Odeon by zasluhovalo chválu, pokud by jako předlohu užilo nikoli paperback, nýbrž skutečně první vydání Penzisty z roku 1995, obsahující namísto Widmerova konce faksimile Dürrenmattova rukopisu a vyčerpávající ediční poznámku.
Jestliže se však četbě Widmerova "Možného konce fragmentu Penzista" vyhneme a rovnou přeskočíme k doslovu Petera Rüediho, máme z této knihy stoprocentní zážitek.
FRIEDRICH DÜRRENMATT: Penzista. Fragment detektivního románu
S možným koncem Urse Widmera a doslovem Petera Rüediho. Přeložila Jana Zoubková. Odeon, 112 stran, doporučená cena 199 korun
Hodnocení MF DNES: 100%
