Alexander Dumas

Alexander Dumas - Francouzský spisovatel a dramatik Alexander Dumas starší (1803-1870) na kresbě od Sartaina | foto: Corbis, Profimedia.cz

Dumasovi svázala současnost ruce

Rok poté, co poprvé v češtině vyšel poslední román Alexandra Dumase Rytíř de Sainte-Hermine, přichází další z dumasovských nálezů.

Alexandre Dumas (1802-1870) patřil mezi pilné spisovatele, a možná právě proto mají vědci dodnes co objevovat. Tak se vynořila i Madame Lafarge, skutečný příběh ženy obžalované z vraždy svého manžela.

Pozapomenutá díla mají často charakter senzačních úkazů, které na chvíli hlučně vybuchnou, ale záhy potichu padnou tam, odkud se vynořily. Přibude položka v životopise, pozoruhodnost v díle slavného autora. Ani Madame Lafarge, objevená badatelem Claudem Schoppem na stránkách dobového časopisu, neobstojí ve srovnání s nejlepšími Dumasovými příběhy.

Nešťastný sňatek
Přitom námět je slibný. Mladá, inteligentní Francouzka Marie Cappelle (1816-1852), blízká příbuzná krále Ludvíka Filipa, se narychlo provdala za hrubého průmyslníka. Dílem se o to zasloužila rodina její tety, která pro nalezení nápadníka najala zprostředkovatelskou kancelář.

Jenže majitel důlní huti Charles Lafarge nebyl movitý, ale zadlužený, nevlastnil romantický zámek, ale rozpadající se usedlost, kde se proháněly krysy. Marie měla na sto tisíc franků věna a pro Lafargeho byl sňatek lákavou možností, jak si polepšit. Ale po pěti měsících manželství Lafarge náhle zemřel.

Navzdory tomu, že Marie stále tvrdila, že je nevinná, byla odsouzena k doživotnímu vězení - přitížila jí zejména zpráva slavného chemika Mathieua Orfily, potvrzující, že v Lafargeově těle byly stopy arzenu (předchozí dvě expertizy byly negativní). Proces se stal senzací a vyvolával vášnivé, rozporuplné emoce.

Alexandre Dumas ho později charakterizoval jako "nejdojímavější soudní drama, které vzrušilo Evropu". Sám mu však nepřihlížel, a to rodinu osobně znal: narodil se nedaleko místa, kde Marie vyrůstala, jeho poručníkem byl Mariin dědeček.

Známý spisovatel byl zaujat vlastními záležitostmi a osud vězeňkyně ho dostihl až o několik let později, když mu Marie poslala dopis se svými básněmi v próze s prosbou, aby se stal jejím Voltairem. Dumas tak učinil až po její smrti: nejprve ve svých článcích a později v samostatném příběhu, který pod názvem Marie Cappelle - Důvěrné vzpomínky vycházel od září roku 1866 na pokračování v časopisu Les Nouvelles.

Knižní podoby se ve francouzštině dočkal až roku 2005. Český nakladatel na obálce tvrdí, že jde o Dumasův poslední román, a ani jedno není úplně přesné. Posledním Dumasovým románem byl výše zmíněný Rytíř de Sainte-Hermine, který nestačil dokončit. Zadruhé, Madame Lafarge není románem a necítil to tak ani Dumas: spíše je to literární či publicistická koláž poskládaná z dobových dokumentů, autorových zážitků, úvah a komentářů.

Dílo se poněkud vymyká ostatní autorově tvorbě i svým časovým určením, tedy čtyřicátými léty 19. století - Dumas v literatuře převážně dával přednost minulosti, i když třeba děj Hraběte Monte Crista dovedl až do 30. let 19. století.

Snad polovinu Madame Lafarge tvoří nejrůznější citace, zejména Mariiných zápisků z vězení. V závěrečných partiích jsou na nich vystaveny celé kapitoly, přičemž Dumasův literární vklad se omezuje na stručné poznámky typu: "Nechme ji, ať nám o té katastrofě vypráví sama", "vězeňkyně pokračuje", "podívejme se, jaké názory jí vnukávají noví společníci v její samotě..." Výsledkem je značně nesourodý text, který chvílemi působí až zmatečně.

Dumas psal pro své současníky, tudíž se příliš nezdržoval rozváděním reálií, které považoval za obecně známé. Což se bohužel týká i samé podstaty případu. Nic se nedozvíme o Lafargeho návštěvě Paříže, kde snědl pravděpodobně otrávený koláč, ani o tom, že jeho manželka objednala jed na krysy. Podrobnosti se čtenář dočte až v průvodním komentáři Clauda Schoppa.

Schopp usvědčuje Dumase z nepřesností, přeceňování vlastní role i občasných výmyslů. Zpochybňuje i charakter Dumasových vzpomínek - nakolik mohou být "důvěrné", když Dumas těží všeho všudy ze dvou tří osobních setkání sMarií?

Především pocity
Dumas neusiluje o objektivitu, nakonec ho příliš nezajímá pravda či lež, vina či nevina. Fascinují ho pocity ženy, která šla jako na porážku do šíleného svazku, kde spolu bojovaly vznešenost a nízkost, citlivost a vulgarita, sny a skutečnost, hrdost a ponížení.

Marie Lafarge trpěla v manželství, u soudu a ve vězení o to více, oč byl vyšší její původ. "To, co je prostým trestem pro ženu z lidu, pro obec, se stává krutým mučením, nesnesitelným utrpením pro ženu ze společnosti, pro vznešenou společnost," píše Dumas.

Snad to bylo stáří, snad vědomí, že si nemůže vymýšlet, jak by chtěl - Madame Lafarge zůstává na půli cesty mezi literaturou a rekonstrukcí. Jako by mistru historických fresek současnost a skutečnost svázaly ruce.

ALEXANDRE DUMAS: Madame Lafarge
Přeložila Věra Šťovíčková-Heroldová, Brána 2007, 211 stran, doporučená cena 259 korun
Hodnocení MF DNES: 40%