Dückersová: V Berlíně se žilo skvěle

Před pěti lety na německé pulty dosedl román Tanji Dückersové Zóna Berlín. Tehdy se u našich sousedů, pod dojmem z celé série knih mladých autorek, mluvilo o "dívčím zázraku". Nyní vyšla Zóna Berlín v edici Světová knihovna pražského nakladatelství Odeon.

Jak se vlastně žilo v německé metropoli v době, v níž se odehrává váš román Zóna Berlín?
Román popisuje Berlín v polovině devadesátých let. Město bylo plné proluk a prázdných ploch - architektonicky, ale i mentálně. Několik let po pádu berlínské zdi ještě nebyla infrastruktura mezi Východem a Západem tak rozvinutá; říkám tomu "krátká fáze anarchie". Tehdy v Berlíně například existovalo více než 830 obsazených domů. Dalo se zde lacino bydlet, což přitahovalo mladé lidi z celého světa. To vedlo i k problémům - mnoho východních Berlíňanů si myslelo, že Berlín je velké zábavní centrum a že západní Němci sem přijíždějí jen kvůli lacinému bydlení. Na devadesátá léta v Berlíně se proto i já dívám s určitými rozpaky. Přinejmenším se však dá říci, že tenkrát existovalo méně nařízení a příkazů než dneska, a proto byl Berlín pro mladé lidi opravdovým rájem.

Co se změnilo?
Stále sem přicházejí noví a noví lidé, ale přesouvají se na okrajové části Berlína, protože s renovacemi domů se současně zvedly náklady na bydlení. Uprostřed Berlína, ve čtvrti Mitte, bydlel na začátku devadesátých let můj bratr v obsazeném domě a prožil tady skvělé časy, dokonce měli s kamarády hudební zkušebnu ve stejném domě, takže šlo o jakousi formu luxusu. To dnes téměř není možné. Na konci devadesátých let byly všechny obsazené domy vyklizeny, čímž poprvé od roku 1968 došlo k tomu, že zde - myslíme-li Berlín jako celek - tato forma kultury bydlení ve městě téměř vymizela.
Na druhou stranu nebylo možné tenhle typ subkultury úplně vymýtit, však se také objevují stále nová zákoutí. Nyní se subkultura pomalu přesouvá směrem do Friedrichs- hainu. Myslím si, že je škoda, že charakter pomíjivého a nestálého v Berlíně zeslábl. Mnohé se v tomhle městě až příliš vrátilo do normálu.

Jak je Berlín obecně důležitý pro vaši literární tvorbu?
Hodně. I když: důležité je pro mě každé místo, v němž se zdržuji. Napsala jsem taky povídku odehrávající se v Praze a teď pracuji na románu, který se odehrává ve Spojených státech, kde jsem taky strávila spoustu času. Co se týká Berlína, tak u něj je pro mě inspirativní zejména ten stav panující v devadesátých letech, ona prolnutost a současně odlišnost Východu a Západu. Už tenkrát jsem cítila, jak rychle se Berlín proměňuje. Za dvacet let se mladí lidé budou ptát: A kde vůbec stála ta zeď? Proto jsem v Zóně Berlín chtěla zachytit tenhle přechodný stav.

Takže je pro vás důležitá historie, respektive faktor času?
Nesporně. V mém letošním románu Nebeská tělesa jsem se zabývala dějinami Německa a Polska v roce 1945 a zároveň příběhem jedné německo-polské rodiny. Ohlédla jsem se do minulosti, ale nechala jsem rovněž promlouvat dnešní mladé lidi; nejde tedy pouze o příběh z doby, kterou jsem sama nezažila. Snažila jsem se vytvořit spojnici mezi minulostí a přítomností.

A co se vlastně stalo s hrdiny Zóny Berlín? Teď jsou nejméně o pět let starší…
Letos byla Zóna Berlín zdramatizována a zrovna tuhle otázku jsem si kladla. Má se inscenace zasadit do poloviny devadesátých let, anebo bych měla nechat postavy poněkud zestárnout, když se představení hraje nyní, v roce 2004? Rozhodli jsme se nechat v divadelní hře postavy zestárnout a zvážnět. Na rozdíl od románu se v jeho dramatizaci musí zabývat vyděláváním peněz, nezaměstnaností a patáliemi s rodiči. Tím jsme se pokusili vnést do hry i témata současného Německa.

Jak se s odstupem času na Zónu Berlín díváte?
Mluvit o vlastní knize nejde snadno. Jsou věci, které se mi líbí, i věci, o kterých si myslím, že bych je dnes napsala jinak. Pro mě je pořád zajímavý popis tehdejšího Berlína, v románu jsou zachyceny věci, které bych jinak už asi zapomněla, například místa, která už zmizela… Ve východním Berlíně například existovalo ohromné veřejné koupaliště - také se objevuje v Zóně Berlín - kde se na starých masážních lehátkách povalovali pankáči se smečkami psů. Zóna Berlín je pro mě jistým druhem encyklopedie. Myslím si, že se mi bez příkras podařilo popsat náladu doby, kdy mladí lidé testovali, co mohou a co dokážou. Moje postavy jsou také zčásti bezradné - kvůli přebytku svobody a volného času.

Již dříve zde zmíněná kniha Nebeská tělesa, Himmelskörper, váš druhý román, vyšla letos. Kritici je srovnávali s prózou nositele Nobelovy ceny Güntera Grasse Račím pochodem, která se objevila jen několik měsíců před vydáním vašeho románu. Co jste téhle shodě říkala?
Když jsem se dozvěděla, že Günter Grass chystá knížku, kde se také objevuje téma útěku, odsunu či potopení lodi Wilhelm Gustloff, vyděsilo mě to, neboť jsem ještě pracovala na Nebeských tělesech. Když jsem si však později Grassovu knihu přečetla, bylo mi jasné, že i vzdor příbuzné tematice tahle dvě díla nejsou porovnatelná. A to nejen proto, že Grass je nositelem Nobelovy ceny, a já ne, nýbrž i kvůli tomu, že Grass pochází právě z Gdaňska, a proto mohl popisovat svůj příběh z tehdejší perspektivy. Mou hlavní postavou je však vnučka, která žije v dnešní době a vydává se po stopách vlastní rodiny. Můj výchozí bod je rok 2000, nikoliv 1945.
A dále: politicky stojím zcela jinde než Günter Grass. Jeho knihu považuji za pravičáckou a vpravdě německou. Uvedu jednoduchý příklad. Grass pochopitelně není členem Svazu vyhnanců, ale potopení Wilhelma Gustloffa popisuje tak, jako by ruská torpéda zničila čistě civilní cíl. Ale tak tomu vůbec nebylo. Wilhelm Gustloff měl maskovací nátěr, na palubě bylo tisíc vojáků a poddůstojníků námořního vojska a 600 pomocnic. Já jsem si tyto údaje přesně zjistila - a měl by je znát i Grass. A proto pokládám za zavádějící líčit tento příběh tak, jako by potopení Wilhelma Gustloffa ruským torpédem bylo stejné jako shození letecké bomby na jeden dům v Anglii nebo v Drážďanech.
A co mi u Grasse ještě vadí, je skutečnost, že Rusy pokaždé líčí jako ty zlé, jako svůdce a pijany, což je pro mne klišé. Pokud bych byla v Německu tak důležitou osobou, jako je Grass, v každém případě bych se takovým klišé vyhýbala.

Německá spisovatelka Tanja Dückersová