Dubuffetova kniha o dusivé kultuře není žádnou biblí

- Čtenářům knihy asi nejznámějšího poválečného francouzského malíře a sochaře Jeana Dubuffeta Dusivá kultura by nemělo uniknout to, co její překladatel i vydavatel poněkud opomněli - tento text byl poprvé vydán v roce 1968. Všimáme-li si zdánlivé drobnosti v případě "nesmrtelného" díla věčného provokatéra, nejde o škodolibou radost z edičního prohřešku, nýbrž o klíč k úvaze nad souvztažností Dubuffetových protikulturních proklamací s realitou jeho tvorby či místa, jež v momentě vydání jednoho ze svých zásadních textů autor zaujímal (nejen) ve francouzské kultuře. Názory a jejich kodifikace mimo osobní a společenský kontext, v němž vznikaly, mohou čtenáře zásadně inspirovat, ale také vytvářet iluze a utvrzovat v sebeklamu.

V roce 1968 - kdy Dubuffet horuje proti kultuře, která může jenom zvážit písek přinášený nezvažitelným, nezachytitelným a nezměřitelným větrem, oním skutečným uměním - už totiž autor stál na vrcholu své tvůrčí dráhy, octl se takřka uprotřed pomyslné dvorany slávy. Kromě výstav jeho děl v soukromých galeriích, jako je basilejská Galerie Beyeler či newyorská Pace Gallery, byly ten rok k vidění také expozice ve velkých muzejních institucích: Muzeum moderního umění v New Yorku představilo Dubuffetovy práce ze svých sbírek a v Paříži se jeho Stavbami chlubilo Muzeum dekorativních umění. Kulturní provoz a jeho instituce tedy Dubuffetovu "antikulturní" pozici - byť s potížemi - akceptovaly a drahoty či překážky, jež umělec s oblibou při jednání s představiteli této sféry vtahoval do hry, neměly nakonec podobu absolutního odmítnutí, k němuž v textu vyzývá.
Nihilistické proklamace tvořily od počátku trvalou součást Dubuffetovy umělecké strategie, stejně jako se jí stalo art brut a jeho vytrvalý zájem o "nekultivované" umělecké projevy lidí vyloučených z pojmu kulturní produkce. Paradoxně právě Dubuffetova aktivita v tomto směru - například založení muzea art brut v Lausanne - přispěla k tomu, že z ne-kultury se stal předmět zájmu i součást standardní kulturní výbavy intelektuálů a nenáviděných profesorů.
Nejde o to, abychom obviňovali umělce z kverulantství. Vzhledem k oblibě, jíž se Dubuffetův odkaz těší nejen u širokého publika, ale také na půdě oficiálních institucí, a vzhledem k tomu, že se jeho dílo stalo přirozenou součástí kulturního niveau současné Francie, jsou však produktivnější úvahy nad dialektikou vzpoury než podléhání apodiktickému tónu umělcových dobře stavěných vět. Dubuffetův literární odkaz mluví jinou řečí než exkluzivní zákoutí rozlehlých dvorů pařížských paláců, na nichž se můžeme setkat s jeho laminátovými plastikami, či výstavní sály s umělcovými pietně nainstalovanými obrazy.
Dubuffetovo dílo - včetně jeho textů - se stalo součástí francouzského kulturního importu a pádným příkladem vyspělé kultury. "Aby se myšlení osvobodilo od kultury, aby znovu omládlo, musí se zbavit slovní zásoby," tvrdí v Dusivé kultuře a prohlubuje nejednoznačnost své pozice. Takové paradoxy zpochybňují radikalitu odmítání kultury coby instituce a samy se snadno stávají sebezdůvodňující institucí. Strategický romantismus Dubuffetova postoje jde pak ruku v ruce s ustrnutím v produkci antigest, jež lichotí kulturním lidem. Jako by se Jean Dubuffet nakonec neřídil vlastní devizou z Dusivé kultury: "Musíme si dávat pozor na množství."