První z nich, kterou nastudovala düsseldorfská činohra, přijela s nádechem skandálu: tohoto Macbetha totiž hrají po většinu času obnažení muži, po kterých v hojné míře stéká divadelní krev i exkrementy.
Až se jeviště promění v odpudivé kluziště, na němž svůj souboj svede Macbeth s Macduffem: dva soci na sebe útočí gumovými nožíky, ale „rány si zasazují“ chlístáním umělé krve z plastových lahví, přičemž vítěz tohoto duelu není jednoznačný.
Goschovy „nechutnosti“ nejsou samoúčelným pokoušením, co ještě publikum vydrží (tělesnost je hlavním výkladem především u postav čarodějnic, bytostí děsících svou animálností).
Jednak proto, že prostředky, které režie používá, jsou natolik divadelní, že inscenace nepůsobí naturalisticky. Nejde jen o polévání se krví či vypouštění hnědé hmoty ze sáčků: Gosch nechává celou dobu rozsvíceno v hledišti a herci přiznaně „brechtovsky“ vstupují do svých postav, na scéně mimo výstup odpočívají, kouří.
Přestože režisérovo tempo chvílemi umdlévá, některé scény, například zjevení ducha Banqua na hostině, se vryjí nadobro do paměti: místo mlhy jeviště zavalí oblak mouky.
Goschův Macbeth je vysoce stylizovaná metafora zvráceného, šíleného světa, která však nepostrádá značnou míru grotesknosti: do toho všeho hnusu vstoupí herci se vzrostlými stromy podzimních barev a zacvrlikají: ano, to birnamský les se dal na pochod.
Zlo má sebevědomí
Othello curyšského Schauspielhausu má méně efektní rámec, ale také precizní výklad situací. V některých bodech se inscenace stýkají: také režisér Othella Matthias Hartmann nechává celou dobu rozsvíceno, hraje se na holé scéně prakticky bez rekvizit.
Herci v civilním oblečení sedí mezi diváky a vstávají na svůj výstup (k dokonalosti je tak vyveden zejména Cassio, ukázkový trouba, typ trochu jako z reklamy pro kutily, který se zvedne ze sedadla pokaždé, když je o něm zmínka). Režisér pracuje s efektem zcizení: o tom, zda učinit, či neučinit přestávku, hlasuje i postava Othella, ležící na zemi po epileptickém záchvatu.
Představení opanoval především znamenitý Jago Michaela Maertense. Zlo v jeho podání je neskutečně současné: sebevědomě bohorovné, rozdávané s úsměvem. Kapesník, údajný předmět doličný, vymámí z Emílie vášnivým polibkem - a pak si jím ostentativně utře ústa.
Festival má na programu ještě moderní variaci na Shakesperova Tita Andronika: pokud se vydaří, bude se na tento „shakesperovský“ ročník festivalu dlouho vzpomínat.
Macbeth
Schauspielhaus Düsseldorf, režie Jürgen Gosch, délka 165 minut, uvedeno v Národním divadle 5. listopadu.
Hodnocení MF DNES: 80%
Othello
Schauspielhaus Curych, režie Matthias Hartmann, délka 165 minut, uvedeno v Divadle Archa 6. listopadu.
Hodnocení MF DNES: 90%
