Psát o Václavu Havlovi jako o dramatickém autorovi, je - alespoň pro mě - nepoměrně schůdnější než o něm uvažovat jako o politikovi.
Přitom hodnocení jeho básnického a dramatického díla, které zhruba od poloviny šedesátých let minulého století provází vědomě intelektuální život několika generací, je nepoměrně náročnější úkol, vlastně těžko splnitelný v rámci novinového textu.
Navíc vnímání Havla jako dramatika i jako politika je u nás často divně propletené. Někteří jsou stále přesvědčeni, že s ohledem na dramatikovu velikost je nezbytné nekriticky přijímat i jeho politickou filozofii včetně jeho působení v roli praktického politika.
Na opačném pólu se nacházejí takoví, pro něž je Havel scestný levičák, jehož dílo bylo na Západě uměle vyzdvihováno. V době nesvobody to mělo jistě svůj účel, ale nyní je podle nich již zbytečné se jím zabývat. Kromě toho problémy, které například právě v šedesátých letech nastoloval, prý už dnes nejsou aktuální.
Nechci tvrdit, že pravda se nachází kdesi uprostřed, to by bylo opatrnické uhýbání otázkám. Jean-Paul Sartre je geniální dramatik, ale jeho politické postoje byly většinou dílem zaslepenosti. Politické názory posledního nositele Nobelovy ceny za literaturu, britského dramatika Harolda Pintera, ve mně budí upřímné zděšení.
Ve srovnání s nimi se Havel, i přes svůj „handicap“ dlouholeté politické dráhy, jeví v neobyčejně příznivém světle. Jednostranným obdivovatelům i generalizujícím odpůrcům nedochází, že dar umění není naroubován ani vázán na morální kvality svého nositele, což geniálně potvrdil například Woody Allen svým filmem Výstřely na Broadwayi.
Kdo a co je absurdní
Tím nemá být řečeno, že umělec musí nutně být morální zvrhlík; jde pouze o to, že umění a morálka spolu příčinně nesouvisejí, ani mezi nimi nefunguje přímá úměrnost. Když jsem před časem měl možnost položit slavnému polskému dramatikovi Slawomiru Mrožkovi otázku, považuje-li se za absurdního dramatika, odpověděl mi, že se mu té pocty dostalo až na základě hry Emigranti.
Ta je však pouze o absurdní situaci dvou zcela různých lidí ve zcela cizím světě, nikoliv o absurditě jako takové. Označení „absurdní dramatik“ se však Mrožek nebránil, neboť mu prý skýtalo výhodu být kamsi zařazen, což pro něho coby emigranta mělo svůj nezanedbatelný význam.
Byl nebo je absurdním dramatikem Václav Havel? Ano, ale pouze v určitém, nikoliv v „silném“ smyslu - a zčásti i z podobného důvodu jako Slawomir Mrožek. Havlovy hry neodhalují absurditu, hluchost, vezdejšího světa stejně neomluvitelně jako například dílo Samuela Becketta.
Beckettovy postavy jsou neúplné, často zmrzačené, stejně jako možnosti našeho poznání. Havlovy postavy jsou neobratné, protože se vymykají běhu světa, který se dostal na jakési s obavami tušené scestí právě tím, že funguje jako dokonalý stroj. Hugo Pludek ze Zahradní slavnosti se musí hodně učit, aby mohl vyjít s likvidátorsko-zahajovačským perpetuem mobile a uplatnit se v něm.
Poetika Havlovy velkým neprávem opomíjené hry Horský hotel (1970) má blíže k Ioneskovi než k Beckettovi. Byť i tady autor spíše sleduje absurditu ve světě, podařilo se mu v závěru této hry „zjevit“ absurditu coby metafyzický princip.
Žebrácká opera (1975) měla pro Havla původně znamenat oddechový čas ve stojatých vodách zahušťující se normalizace. Hru Johna Gaye měl také pouze adaptovat pro Činoherní klub, jenže z adaptace vzešlo nakonec samostatné dílo, jehož absurdní napětí a půvab spočívají podle Havla v tom, že šajby londýnského podsvětí v něm hovoří sofistikovaným jazykem sociologů a psychologů.
V Havlově dramatickém díle nakonec představuje určitou poločasovou přestávku, neboť hry, které následovaly po ní - ale také po Chartě 77 a drsných vězeňských peripetiích - představují významný posun: jak Pokoušení (1983), tak Largo desolato (1985) nepoměrně více souvisejí s autorovou osobou a se situací, do níž byl vržen, než jeho šachově „neosobní“ tvorba z šedesátých let. Spolu s aktovkami Vernisáž a Audience jde o plody Havlova „vrcholného tvůrčího období“, jak se píše v biografických charakteristikách.
Na tahu
Měl jsem v průběhu let možnost vidět několik zahraničních inscenací Havlových děl a měl jsem z nich vesměs smíšené pocity. Postihl je stejný posun a ztráta informace jako například při různých výkladech Haškova Švejka. Specificky jemný ironický humor v nich byl zredukován na pouhý zlomek. A současné české divadlo stojí před Havlovými hrami jako před výzvou, s níž se doposud nevyrovnalo.
V posledním desetiletí se u nás prakticky nehrály, a když už došlo na jejich inscenaci, tak to nedopadlo nijak slavně, a Žebrácká opera ve Švandově divadle na Smíchově z letošního jara může sloužit jako příklad, jak se Havel dělat nemá.
V českém divadle naštěstí existuje jedna světlá výjimka, a tou je principál Divadla Na tahu režisér Andrej Krob. Proč se právě jemu podařilo nejvěrněji předat smysl a poselství Havlových her? Nejspíš proto, že jim vždycky rozuměl spíše jako hudebním kompozicím než klasickým divadelním kusům.
Netvrdím, že Krobův přístup je jediný správný, ale Havlovy hry lze buď pouze vsedě či vestoje scénicky číst, nebo je pojmout a realizovat podobně jako hudební skladbu. A to nejen ty, v nichž se opakují různé přímo „taneční“ variace jako v Horském hotelu nebo v Žebrácké opeře, které Krob dokázal se svými neherci přenést na scénu.
Nejsou samoúčelné, neboť jejich opakování není jednak mechanicky stejné, nýbrž stupňované jako utahování šroubu, stahování smyčky nebo postupné soustřeďování se kamery na určitý detail, jednak nám právě tento pohyb pomáhá nahlédnout smysl toho, co se odehrává.
Ze srovnání Krobova nastudování Larga desolata před čtyřmi lety v Karlových Varech s nastudováním Grossmanovým v Divadle Na zábradlí krátce po revoluci vyplyne přímo názorně, nakolik Krob ve výkladu Havla svůj velký režisérský vzor předčil. V Krobově pojetí není Leopold Kopřiva „filozof v nesnázích“, vážně prožívající existenciální frustraci; z Krobova výkladu cítíme komičnost veškerého apartně „fenomenologického“ mudrování.
A hra ještě bude?
Napíše Václav Havel další hru? Tuto otázku si už před osmi lety položil politolog a John Keane v knize Václav Havel - Politická tragédie o šesti dějstvích. Bylo to tedy v době, kdy do konce Havlova prezidentování chyběla zhruba stejná doba, jakou k dnešnímu dni prezidentem není. Havlův britský životopisec si na otázku odpověděl, že nikoliv, protože všechny tvořivé prameny v jeho duši prý otrávila korumpující moc.
Zde již zmíněný Slawomir Mrožek se po mozkové mrtvici před čtyřmi lety musel znovu učit číst a psát a postupně ze sebe vydobývat celé sloje ztracené paměti. V nedávném rozhovoru prohlásil, že se mu s pomocí lékařů podařilo vše v sobě obnovit - kromě schopnosti vytvářet obrazná díla, v jeho případě tedy psát divadelní hry.
Nemyslím, že by ona Keanem manichejsky chápaná moc měla na Havla obdobně umrtvující vliv a zahubila v něm básníka. On sám se několikrát vyslovil v tom smyslu, že by rád alespoň ještě jednu divadelní hru napsal.
Vznikne po několikaleté karanténě a detoxikaci od politiky druhé Pokoušení? Nebo druhé Largo desolato? Nebo něco zcela jiného? Václav Havel ví sám nejlépe, že k tomu samozřejmě nestačí jen dobrá vůle nebo případné pocity vděčnosti.
On sám se několikrát vyslovil v tom smyslu, že by rád alespoň ještě jednu divadelní hru napsal. Vznikne druhé Pokoušení? Nebo druhé Largo desolato? Nebo něco zcela jiného?
