Ani nevíte, kolik Vás je takových, jako jste Vy. Věřím, že svět, ve kterém žijete, Vás plní smutkem a úzkostí; ale buďte si jista, že všeho je dočasu a že to nejhorší a nejšpinavější brzo přežijem. Tak psal Karel Čapek (1890-1938) čtenářce Lidových novin Haně Filípkové 17. prosince 1938, týden před svou smrtí, ve svém předposledním listu.
Dopis (poslední známý pochází z 18. prosince 1938, téhož roku ho otisklo Právo lidu) vychází vůbec poprvé a vlastně vystihuje hlavní rys nynějšího souboru z nakladatelství Arsci - Čapkovu horečnatou touhu pomáhat a povzbuzovat. V tomto smyslu je název knížky Vám oddaný... dvojnásob případný: symbolizuje jak autorovu oddanost demokracii a lidem, tak jeho typické zakončení dopisu.
Jak vyzbrojit demokracii
Když roku 1993 vyšla dvousvazková Čapkova Korespondence, která obsáhla neuvěřitelných 1333 dopisů určených 227 adresátům, zdálo se, že je nadlouho vyčerpáno. Jenže editorka, literární historička Marta Dandová, začala postupně objevovat další - některé jí sami posílali soukromí majitelé, další získala z archivů či antikvariátů. Nakonec se podařilo soustředit sto dvanáct Čapkových dopisů z let 1913-1938, adresovaných politikům, spisovatelům, novinářům, vědcům i čtenářům.
Některé nálezy byly mimořádné: konkrétně Čapkovy dopisy T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi. A těsně před odevzdáním knihy do tisku se vynořily ještě tři listy Benešovi z 30. let, které nakladatel zařadil promptně do dodatku.
S oběma politiky Čapka pojil přátelský vztah, pozornému čtenáři však přece jen neunikne, že v dopisech Benešovi je znát větší odstup - asi jako je rozdíl mezi úctou a láskyplným obdivem. Ten však nebyl bezmezný: Čapek třeba Masarykovi radil formulovat pro novinový rozhovor myšlenky soustředěněji a aforističtěji.
„Co jsem Vám posledně napsal o vývoji poměrů u nás a o poměru demokracie k diktatuře, znělo snad nešikovně, ale potřebovalo by doplnění. Ani na okamžik mne nenapadlo pochybovat o demokracii; naopak uvažuju, jak ji lépe vyzbrojit a vnitřně pojistit. Shledávám, že i lidé daleko političtější než já říkají, že ,se něco musí stát‘,“ napsal Čapek Masarykovi v srpnu 1933.
Je zřejmé, jak hluboce Čapkovi záleželo na československém státu, jak naléhavě, z podstaty své bytosti se snažil „posloužit, pokud mohu, lepším osobním vztahům v naší politice“. Zejména po mnichovském diktátu byl z nečinnosti zoufalý - opakovaně žádal ministra Huga Vavrečku o pokyny a příkazy: „Budu psát, co mohu“, „Prosím vás o ně, je mi úzko bez nějakého úkolu.“
Úkolů si na sebe Čapek vždy nakládal hodně: angažoval se ve prospěch strádajících dětí, po povodni v Číně navrhoval Benešovi zřízení mezinárodní pohotovosti v různých částech světa, výbor PEN klubu přesvědčoval o nutnosti dotace pro překlady českých knih do světových jazyků - za sebe hned přislíbil tisíc korun ročně. Aniž mu z toho plynul užitek (naopak, stálo ho to ještě mrzutost a nevděk), chtěl na sklonku 20. let sblížit Edvarda Beneše a Milana Hodžu.
O pár let později se pokoušel o totéž mezi Masarykem a těžce nemocným Antonínem Švehlou. Omlouval se, že tak rozumuje, ale nemohl jinak: „Prosím za prominutí, že jsem vyklopil nejen to, co jsem pozoroval, ale i své starosti a úvahy podložené tím, co vidím. Jsou-li nemístné, snad mi to odpustíte,“ napsal Masarykovi v září 1933.
Jsou to ostatně jedny z nejzajímavějších dopisů, dokládající Čapkovu výjimečnou, nezištnou solidaritu a porozumění (i těm, jejichž názory nesdílel), schopnost nadhledu nad stranickými šarvátkami. Přitom zřejmě sám čelil politickým tlakům - Beneš vyjadřoval obavy nad pasážemi Hovorů s T. G. Masarykem, později měl připomínky k dramatu Bílá nemoc, jejíž vyznění mu místy připadalo poraženecké.
K honoráři nutně 200 športek
Ne všechny listy mají politický charakter, mnohé jsou vysloveně praktické. Kupodivu ani v těch se Čapek nezříkal literární vynalézavosti, a jak v předmluvě ke knize podotýká literární historik Jiří Opelík, jeho dopisy musely příjemce chytit - mít „šťávu“, vnitřní zaujetí. „Snad žádný jiný český spisovatel nepsal tak poutavé dopisy, navíc vždycky věděl, o čem píše, nebyly to prázdné konverzační obraty,“ potvrzuje Marta Dandová.
A tak jako skutečný odborník Čapek konzultoval s renomovaným zahradníkem výběr podrostu pro březový hájek, radil čtenáři Julinkovi, na jakou školu poslat syna, nebo vyjednával s nakladatelem, třeba o cigeretách. „Ale těch 200 športek (popřípadě uherek, ne egyptek, ty jsou příliš drahé a mně jaksi nemilé) je podmínka vážná a nikoliv poslední, jelikož to je náhrada provozovacího materiálu. Jiné naturálie - krom letních šatů, a na ty nereflektuji - nemají pro mne té ceny; jím, abych žil, ale kouřím, abych psal,“ upozorňoval v dopise Břetislava M. Kliku.
I když byl Čapek skromný, stranil se veřejných vystoupení včetně těch prestižních, dokázal zdvořile odmítnout nebo být razantní a otevřený, když ho někdo zklamal či nařkl. Atak trpce psal politikovi Milanu Hodžovi, který neoprávněně vyslovil pochybnost o jeho spolehlivosti jakožto důvěrníka, H. G. Wellsovi vzkazoval, že mu je líto, že na něj Brit tak brzy zapomněl, a Rudému právu hrozil žalobou za nepravdivě zveřejněnou informaci.
„Já vím, že Vás moje odpověď neuspokojí, ale ani nevíte, jak nerad mluvím o sobě; myslím, že mám mluvit jen o světě a o druhých,“ psal roku 1928 studentskému spolku, který ho žádal o přednášku. V knize Vám oddaný... o sobě Čapek skutečně moc nemluví, neohromuje výřečností ani stylistickými finesami. Ale možná právě proto o něm čtenář pochopí mnohé.
