Na veřejnoprávní stanici - což je velký otazník; s podporou slovenského ministerstva kultury - to je spíš na vykřičník - a s pětiprocentním podílem diváků; až tam spadla poslední červnová epizoda.
Na Slovensku, odkud pochází scenárista a představitel zetě Peter Marcin, se příběh jmenoval Hlavně že se máme rádi. Přesně tak vypadá. Volí to nejlacinější po stránce ducha i výroby, tedy problémové soužití s tchyní v jednom bytě, a pokaždé dokulhá k jisté smířlivosti přes staré známé banality.
Pražská tchyně čili Jana Švandová neunese, že její dcera neboli Sabina Laurinová skončila po boku slovenského exfotbalisty, věčně se válejícího s pivem u televize. Pročež na sebe buď všichni poštěkávají, nebo se navzájem omlouvají.
Úplnou marnost v zabitém nápadu zosobňuje vedlejší linie s trpně potrhlou postavou Mariána Labudy, kterému je však na rozdíl od kolegů alespoň rozumět. Tedy co se týče herecké výslovnosti - jazyková bariéra se tu naopak zbytečně zveličuje třeba dvojjazyčnými štítky na koření.
Jediný zábavný, navíc dosti pracný a zároveň praktický motiv představují četné rodinné převody korun na eura či naopak. Čistě cvičně si může otrávený divák spočítat, na kolik by umolousaná legrace vyšla v korunách, jestliže patnáct půlhodinových epizod stálo podle slovenského tisku čtyři sta tisíc eur.
