Svatba Juliany a Ivana Jirousových

Svatba Juliany a Ivana Jirousových | foto: Jan Ságl/Česká televize

RECENZE: Jirousovy dopisy z vězení promlouvají mlčením

  • 3
Těžko hledat v kultuře českého undergroundu 70. a 80. let minulého století podstatnější figuru, než byl básník a esejista Ivan Martin Jirous (1944–2011). Tak řečeného Magora obklopuje dneska aureola málem jako nějakého světce.

Ahoj, můj miláčku (obálka knihy)

Vydatně to podporují svazky jeho sebraného díla. Aktuálně doputovala na knihkupecké pulty mohutná kniha s rozsahem víc než tisíc stran. Jmenuje se Ahoj, můj miláčku (Torst, 2015) a shrnuje vzájemnou korespondenci Jirouse a jeho druhé ženy Juliany (mimochodem vnučky staroříšského Josefa Floriana) z let 1977–1989.

Ta korespondence má navenek zvláštní pachuť. Jde totiž o listy z vězení (Jirous) a do vězení (Jirousová). Jako čelná postava zdejší alternativní kultury byl Jirous po celou dobu takzvané normalizace pro režim jasný problém.

Komunistický aparát už sice upustil od svých metod z přelomu 40. a 50. let, tedy od brutálního mučení a svévolných poprav, našel si však jiné způsoby – kontinuální štvanice, každodenní buzeraci, která měla za cíl rozvrátit přátelské kruhy, rodiny, jednotlivce a buď je rovnou vytlačit ze země, nebo aspoň sociálně a hmotně ponížit a umlčet. Kdo se nepodvolil, skončil v lapáku.

Juliana a Ivan Jirousovi v roce 1976

V rozmezí 1973–1989 si Jirous odseděl napětkrát v různých kriminálech víc než osm a půl roku. Kniha Ahoj, můj miláčku shrnuje dopisy z třetího až pátého věznění. Jde o literární dílo vznikající na způsob akce a reakce, o jakýsi korespondenční ping-pong novomanželů (vzali se v roce 1976) a dvojnásobných rodičů (v letech 1980 a 1981 se Jirousovým narodily dcery Františka a Marta).

Ty dopisy jsou psány výrazně lehčím perem než Jirousova poezie (viz Magorova summa, naposledy 2015) nebo jeho esejistika (Magorův zápisník, 1997). Důvod je nasnadě: kromě autora a adresáta je četla vždycky ještě cenzura.

Příběh bez happy endu

A tak jednotlivé listy spíš mlčí, snaží se vybalancovat smysluplnou řeč ve ztížených podmínkách, na omezeném prostoru. Ani jedna strana se nesměla dopouštět kritiky režimu, zákaz měl samozřejmě Bůh, zákaz měly jakékoli zmínky o vězeňském systému a jeho každodenní praxi.

Juliana Jirousová v roce 2013

Mohly by zůstat banality, formality, nuda. Zůstalo však daleko víc – skoro románové vyprávění o nezbytnosti nadosobních hodnot, jako jsou láska, rodina, víra, přátelství, umění, poezie, humor. Tedy těch hodnot, které byly zamindrákovanému komunistickému režimu a jeho samozvaným exponentům naprosto cizí.

Nejsilnější jsou v dopisech pasáže, kdy Jirousovi uvažují nad svými potomky. „Jak ty děti k tomu přijdou, že budou vyrůstat bez táty,“ ptá se Juliana. A Ivan odpovídá: „Nejdůležitější je najít rytmus vlastního života a neměřit ho životem okolí.“

Po narození dcer ožívají Julianiny dopisy brzy jejich prvními autonomními projevy – kresbami, později osobními přípisky. Z druhé strany přicházejí na pokračování Jirousovy „pohádky“ (vydané v roce 1991 pod titulem Magor dětem). Na rubu těchto listů vystupuje zrůdnost minulého režimu asi nejjasněji: komunističtí pacholci neváhali přenášet „vinu“ rodičů na jejich děti.

Ivan Martin Jirous na snímku z 16. září 2004

Tisíc stránek knihy Ahoj, můj miláčku nemá možná vysokou hodnotu literární, ale funguje jako dokument – obžaloba doby, k níž jistá část zdejší populace vzhlíží dodnes v lepším případě s nostalgií, v tom horším s nadšením. Korespondence staví konkrétní proti obecnému: dvojici (respektive čtveřici), která si nenárokovala víc než právo na osobní svobodu, proti bezohledné mase „užitečných idiotů“.

Příběh Juliany a Ivana Jirousových sice nemá happy end, jejich vztah vzal s pádem starého režimu zasvé, má však ohromný morální náboj. Svědčí o člověku v nelidské době.