"Když jsme před lety natočili s Hřibovými první záběry, myslela jsem, že zaznamenáváme zrod ekologické vesničky v Českém středohoří," vrací se Třeštíková k tehdejším nadšeným plánům mladé rodiny.
Jenže události se vyvíjely jinak, než si hrdinové představovali. A režisérku právě nevyzpytatelnost její časosběrné metody zajímá nejvíc: "Život píše scénář jinak než my, nezávisle na naší vůli."
Když v úvodních setkáních popisují Hřibovi svůj odlišný, vnitřní způsob štěstí, dítě na klíně spokojeně okusuje petrželku, v kamnech na dřevo se hřeje voda ze studny a elektřina slouží jen k nejnutnějším věcem.
"Elektrickou pilu na dříví prostě potřebuji," vysvětlí pan Hřib. Ale televizi nemají a neuznávají ji, stejně jako třeba kávu, cigarety, alkohol či cukr. Stařičké, prokopnuté, kýmsi vyhozené rádio zapojili až poté, co jim jedna z návštěv líčila, že vláda podala demisi. Snaží se být soběstační, z mála ještě ušetří a na svůj způsob života lákají další lidi odmítající městský stereotyp.
"Představujeme si pár domků kolem, pokud to ochranáři povolí, hlavně rodiny s dětmi, aby tu mohla vzniknout soukromá miniškolička," plánuje v té době paní Hřibová, zastánkyně alternativní výuky. Ještě přijeli slovenští lektoři permakultury, tedy trvale udržitelného rozvoje, zpívalo se a plánovalo.
Jenže příští návštěvy filmařů už zastihly rodinu v jiném rozpoložení. Plán vesničky ochranáři sice povolili, ale zájemci se nenašli: jediní, kteří to podle vzoru Hřibových zkusili, se po dvou měsících vzdali.
"Byli mladí, chtěli cestovat, večer si někam vyrazit, a to tady opravdu nejde," krčí rameny Hřibovi. Ostatně sami už tehdy také balí: stěhují se na jinou osamělou vartu nedaleko Semil, kde se prý rýsuje vstřícnější komunita. A historie se opakuje. Rodina v sotva zabydlené chalupě zasypané sněhem chystá Vánoce, ukazuje dětem se svícemi symbolickou cestu za světlem, zve maminky a babičky ke společné výrobě hraček či na kurs batikování, jídelníček vymýšlí z různých druhů obilí pro každý den, pěstuje dýně a žádá o podporu na ekologické projekty. Dokonce jeden grant dostali - ale místní nemají o kompost ani o moštárnu zájem, také netradiční školička tu skomírá. Nicméně Hřibovi vzkazují: "Nevzdáváme se, dál hledáme spřízněné duše." Třeštíková, přestože se nepovažuje za přívrženkyni tohoto hnutí, si svých hrdinů cení: "Dokážou jít vzdor neúspěchům za svým ideálem. To má vždy smysl."
