Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dva nula, když se srdce fotbalu vaří v hrnci molekulární kinematografie

  13:58aktualizováno  13:58
Před rokem obrátili do hlediště fotbalového stadionu na Letné třicet kamer a zachytili tradiční derby Sparty se Slavií očima fanoušků. Komediální dokument Dva nula autorské dvojice Abrahám – Bojar má potenciál hitu, který si zamilují fandové Okresního přeboru i kavárenští intelektuálové.

Pokud bereme vážně pojem molekulární gastronomie, tedy speciální způsob přípravy jídel za pomoci chemických postupů, mohl by se od sobotní projekce dokumentu Dva nula na karlovarském festivalu vžít pojem molekulární kinematografie. Ukázal to už debut autorů o králech českého hip-hopu Česká RAPublika. Režisér Pavel Abrahám a scenárista Tomáš Bojar jsou pečliví detailisté a hlídají si každou ingredienci. Na svém filmu o hemžení v hledišti sparťanské fotbalové svatyně pracovali celé tři roky, byť natáčení probíhalo během jediného večera.

Zachytit náladu zápasu v jednom čase a na jednom místě se podařilo díky stopadesátihlavému štábu. "Myslím, že se na tom sešla asi polovina české dokumentární obce," vtipkuje Bojar, i když zpětně vzpomíná na organizaci armády filmařů jako na blázinec.

Na dokumentu zaujme čistá estetika, v obraze i ve zvuku. Kamera je statická a libuje si v zamrzlých záběrech, diagonálních kompozicích a v nadhledech. Za jednotnou vizuální podobou stojí kameraman Jiří Chod. Místa natáčení se pečlivě vybírala a muži a ženy za kamerou museli plnit přesné pokyny. "Je to malý zázrak, že je neporušili. Byli jsme úplně nadšeni," říkají dnes s úlevou tvůrci.

Z filmu Dva nula
Z dokumentu Dva nula

Stejně náročné bylo dokonalou mřížku naplnit atraktivním obsahem. Tvůrci si fanoušky, kteří s natáčením souhlasili, dlouho oťukávali. Do nehybných okének se nakonec dostala ta nejpestřejší směs osobností.

Kaleidoskop charakterů ukazuje rozvášněné fanoušky obou klubů, aroganci paniček ve VIP zóně, formanovské dialogy pracovníků ochranky i humpoláctví sportovních komentátorů. Všichni prožívají zápas společně, ale vždy po svém. Totožné okamžiky rozkvétají v okénkách příběhu pokaždé jinak a jsou groteskní, někdy trapné, ale také nesmírně opravdové a živelně zábavné. Hřiště ovšem neuvidíte. V záběru se objeví jen rohový praporek.

Po sobotní první projekci v karlovarském kině Čas publikum dokument ocenilo nadšeným potleskem a vzápětí zasypalo tvůrce otázkami. Režisér Pavel Abrahám a scénárista Tomáš Bojar si udělali čas i na iDNES.cz.

Otázka na režiséra. Jak to vypadá u vás doma? Váš dokument působí nesmírně čistě. Tipoval bych hladké plochy, designový nábytek, pop-artovou plechovku na zdi...

P. A.: Asi jsem trošičku puntičkář. Doma mám čistou podlahu, mám opravdu sbírku nábytku od třicátých do osmdesátých let. Nejvíc je tam asi z padesátých a ze sedmdesátých.

Fotogalerie

Nebál jste se, že vás forma statických okének sváže?

P. A.: Svazování formou, to, že si s Tomášem stanovujeme nějaká pravidla, kterých se snažíme pevně držet, je velice osvobozující. Člověk cítí, že jde po nějaké cestě. Nás naopak baví nastavit si přesné strukturální mantinely, které ale musí logicky vyplývat z tématu námětu. Tím potom vzniká styl.

T. B.: Rádi používáme takovou vizuální metaforu: milujeme architekta Corbusiera a jeho Unité d'Habitation, známý dům v Marseille. Ta stavba, to je vlastně naprosto strohá geometrická struktura, takový hrubý rastr, který na první pohled může působit hodně neosobně a v něčem až nelidsky. Pro spoustu lidí je to klasický panelák. Jenže ten panelák je uzpůsoben tak, aby do něj mohl vstoupit život a plnohodnotně se v něm rozvinout. A o něco podobného jsme se snažili i v našem filmu: také jsme si pro něj předem navrhli hodně přísnou strukturu, u které jsme doufali, že se "zazelná" a "zaplevelí" nepředvídatelným životem. Ať už je ten život jakýkoliv, máme pocit, že toto se podařilo.

Kdo koho vlastně vzal na fotbal?

T. B.: Já jsem tam vzal Pavla, připadalo mi to jako dobrý nápad. Zdálo se mi, že fotbalový stadion je vhodné místo pro syrový, hodně autentický společenský portrét. A navíc jsem se nemusel do ničeho nutit. Fotbal sleduju od svých šesti let, mám ho nesmírně rád. Nebudu moc přehánět, když řeknu, že fotbal je asi nejkrásnější sport na světě. Někdy jenom žasnu, co se může za jeden zápas na hřišti odehrát, stačí si vzpomenout třeba na zápas naší reprezentace s Nizozemskem na Euru 2004. Samozřejmě to tak není vždycky, často s sebou fotbal nese i hodně utrpení a hodně frustrace – to je koneckonců v našem filmu také vidět. Nicméně když se nějaká akce podaří, když míč sleduje trajektorii hráčovy myšlenky, pak je to úchvatné.

Kolik hodin materiálu jste museli sestříhat? Nebyli jste jím zahlceni?

T. B.: Určitě to bylo přes sto hodin. Tudíž jsme si raději čas střihu docela velkoryse rozvrhli. Film byl natočen před více než rokem a jestliže jde do kin teprve teď, je to proto, že jsme od natočeného materiálu museli nalézt odstup. Po zběsilém dubnovém natáčení, které bylo hodně náročné a dost nás vyčerpalo, jsme si potřebovali trochu odpočinout. Když jsme šli do střižny, už jsme byli docela svěží a měli jsme i celkem přesnou představu, jak film strukturovat. Pak už to byla záležitost nějakých pěti měsíců tvrdé každodenní práce.

Pavel Abrahám

Pavel Abrahám

Jaký vztah máte k jednotlivým postavám? Byly pro vás jen materiál, nebo jste k některé z nich přilnuli? Překvapil vás někdo z účinkujících?

P. A.: Náš film je specifický v tom, že není založen na nějakém dlouhodobém budování vztahu s postavami. Je to snímek, v němž se vše natočilo během jediného večera. V zásadě nám nešlo o to, vykreslit přesné psychologické portréty. Bylo pro nás zajímavé, že mohou v divácích probouzet otázku, kterou probouzí i v nás. Tedy, co je tohle za lidi, co si myslí, jak věci prožívají. K několika z nich jsme samozřejmě  prostřednictvím hrubého materiálu docela přilnuli a dá se říct, že jsme si je ve střižně i docela oblíbili.

Například?

T. B.: Ve filmu třeba vystupuje pán, který může na někoho působit odpudivě, ale já ho mám upřímně rád. To je ten srdcař v červené bundě s břichem. Jakkoliv se nad ním někteří pohoršují, pro mě je to upřímný a vtipný plebejec, který si na nic nehraje, nic nepředstírá a kterého je radost pozorovat. Pokaždé, když jsme byli na Spartě, minimálně na deset minut jsme se na něj zašli podívat. A byla to čirá radost.

Jak se vlastně na ty fanoušky díváte? Mám sice pocit, že je máte rádi, ale není to pohled intelektuála, který se ušklíbá nad bandou primitivů?

P. A.: My se snažíme ve vztahu k postávám filmu vybalancovat odstup a kontakt. Na jednu stranu vytváříme nějaký vztah a dost často je máme rádi, ale jsme také schopni jejich kritické reflexe. Ne vždy se ukazují v pozitivním světle a my si toho jsme samozřejmě vědomi. V tom je odstup. Kdybychom s nim jen splývali, tak bychom je nebyli schopni filmem přesáhnout a nic bychom se o nich a ani o divácích nedozvěděli. Na druhou stranu nemáme jen chladný odstup. Nechceme někoho natočit a smát se mu. To je tak jednoduché, že by nás to ani nebavilo tři roky.

Unité d'Habitation

Unité d'Habitation

Ve filmu se jeden televizní komentátor zápasu uřekne. Přirovná africké hráče ke gorilám a šéf sportu na ČT mu hrozí vyhazovem. Přišel nakonec o práci?

T. B.: Ne, to ne. Myslím, že teď zrovna čile komentuje na Euru a nedaří se mu špatně. V tomto konkrétním případě se ale Česká televize, potažmo její sportovní redaktor Ota Černý, ukazují v docela sympatickém světle. Na narážku o gorilách ihned zareagovali, nepřešli to jako takový ten klasický latentní vtípek, který by většina lidí v hospodě s úsměvem tolerovala. Celá věc ale není tak jednoduchá. Obecně platí, že vina je především tam, kde je zlý úmysl. A ten "fotbalový expert" asi opravdu žádný zlý úmysl neměl. On si nejdříve vůbec neuvědomil, že se svými slovy o gorilách dopustil něčeho špatného, připadalo mu to jako něco celkem normálního, nad čím se není třeba příliš pozastavovat. Tím neříkám, že by to v něčem nebylo na pováženou, přesvědčeného rasistu bych z něj ale rozhodně nedělal.

Z filmu Dva nula
Z filmu Dva nula
Z filmu Dva nula

Vypovídá váš film něco o Češích?

T. B.: Vypovídá řadu dílčích věcí. Nemám ale rád, když se z této řady dílčích výpovědí, které se opírají o nějakou zcela konkrétní zkušenost, dělá jeden obecný závěr. Pokud se v našem filmu přece jenom něco obecnějšího ukazuje, pak snad to, že velkou roli tu tradičně hraje humor a zemitá lidovost. Společnost u nás není zdaleka tak hierarchizovaná jako na západě a určité plebejství se probouzí i v lidech, u nichž bychom to třeba nečekali. No a pokud můžeme jít trochu dále – to už nemluvíme o Češích, nýbrž o lidech jako takových – možná se tu ukazuje i něco o lidské přirozenosti. Lidé se až tak úplně nepovedli, jsou vrtkaví, nestálí, malověrní. Třeba to, jak rychle střídají nálady, je docela na pováženou. To, jak se z čirého nadšení může během chvíle zrodit zmar a frustrace, je v našem filmu třeba vidět docela dobře.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.