Doporučujeme

Edgar Lawrence Doctorow

Edgar Lawrence Doctorow - Americký spisovatel Edgar Lawrence Doctorow (2007) | foto: Jiří Koťátko, MF DNES

Doctorow: Bushovi opravdu neradím

Edgar Lawrence Doctorow (1931) je jednou z amerických legend. Suverénní vypravěč působivě popsal hrůzy americké občanské války stejně jako rozmach počátku dvacátého století.

První knihu vydal Doctorow roku 1960 a od té doby se vytrvale drží mezi nejlepšími a nejuznávanějšími spisovateli. Celosvětově proslul sice příběhem Ragtime, který zfilmoval Miloš Forman, ale mnohá ocenění získal i za svůj poslední román Pochod k moři.

Často kombinujete historii s fikcí. Vymýšlíte si i při rozhovorech s novináři?
Myslíte, jestli píšu román, když odpovídám na otázky? (smích) Samozřejmě. Dobré otázky přinutí uvažovat o něčem, o čem jsem dosud nepřemýšlel - je to způsob kreativní činnosti. A ne, že bych lhal.

Vaše knihy se odehrávají v minulosti. Cítíte se v ní spokojenější, svobodnější?
Velmi brzy jsem jako autor objevil, že pro stavbu románu je doba neméně důležitá než dějiště, že stejně dobře jako v románu vytvoříte určité místo, můžete totéž učinit s určitým obdobím. Ale neříkal bych tomu minulost. Když píšete o minulosti, píšete zároveň o tom, co prožíváme současně.

V románu Ragtime uvádíte, že Sigmund Freud považoval Spojené státy za kolosální omyl. Jaká by byla vaše současná charakteristika?
Zrovna teď nejsme v moc dobrém období, udělali jsme některé špatné věci. Ale když se podíváte na svět a místa v chaosu a mizerii, ne ke všemu mohly přispět Spojené státy.

Můžete být konkrétnější v těch špatných věcech?
Samozřejmě válka v Iráku, to je pohroma. Válka ze zavádějících principů, nevidím žádný jiný důvod než národní sebezájem.

Tématem vaší diskuse v Praze bylo Nenásilím proti terorismu. Myslíte, že je to správná cesta?
Nenásilí je velmi užitečné - jako politický koncept, za určitých podmínek. Uspěl Gándhí za britské nadvlády, prosadilo se i hnutí za občanská práva ve Spojených státech v šedesátých letech minulého století pod vedením Martina Luthera Kinga. Ale pokaždé to nefunguje, zvláště když se nenásilí střetne s náboženskými či diktátorskými silami.

Jaký by byl váš vzkaz pro George W. Bushe, který navštívil v minulých dnech Prahu?
Moje rada? Pro něj žádnou nemám. Neposlouchal by. Dělá si, co dělat chce, ze svých vlastních důvodů. A nevidím žádný způsob, jak ho ovlivnit argumenty a historií.

Myslíte, že spisovatelé mají dávat rady?
Spisovatelé jsou neuznávanými zákonodárci světa, jak tvrdil anglický básník Percy Bysshe Shelley.

Ve svých románech si pohráváte s mýty, národními stereotypy a zkreslenými pravdami. Co považujete za nejnebezpečnější?
To, co dělá nebezpečnou jakoukoli zemi, je stupidita - hloupost vlády.

Čím to, že ve vašich románech často působí černí vznešeněji než ti bílí?
Já si své postavy nevymýšlím, ony se přede mnou prostě objevují. Ve skutečnosti se pokouším spravedlivě se zabývat všemi charaktery, které se mi ukážou, ať už jsou kýmkoli a jakékoli: černí nebo bílí, ať mají pravdu nebo ne. Nevěřím, že utrpení dělá nutně lidi lepšími - naopak, lidé, kteří sami trpí, činí trpícími ty další.

Letošní ročník festivalu spisovatelů je věnován dadaismu. Cítíte se být dadaistou?
Ne, opravdu ne. (smích) Dada nicméně bylo součástí období velkých revolucí v kultuře i vědě, pokusem vyzvat a překonat stávající tradice umění, vidění a myšlení. Byla to doba, kdy Albert Einstein rozvíjel své teorie, Stravinskij skládal Svěcení jara, které v Paříži způsobilo skandál, Pablo Picasso a Georges Braque tvořili kubistické obrazy a v Americe bratři Wrightové konstruovali aeroplán. Nemyslím, že by se někdy potom událo něco podobného, prvních patnáct let dvacátého století bylo skutečně zlomových. A pak, samozřejmě, přišla válka, skoro jako politická odpověď, která měla všechno zničit. Strašlivě negativní, hloupá, vražedná reakce. V určitém smyslu byla první světová válka enormní, katastrofální evropskou sebekritikou.

Říkáte, že vaše romány vycházejí z mimovolných obrazů. Který byl na počátku vašeho posledního románu Pochod k moři?
Bylo to tentokrát trochu odlišné. Četl jsem si dějiny občanské války, které se opíraly o dopisy a deníky a velmi detailně pojednaly všechny okolnosti toho ničivého pochodu: organizaci, prostředí, druh zbraní, bitvy. Uvědomil jsem si, že ten pochod skýtá materiál pro román - esenci šílenství, které znamená občanská válka. Shermanovo tažení skutečně zničilo americký jih, celou civilizaci. To byl prvotní nápad, ale po dlouhá léta z toho nic nebylo. Až jsem uviděl fotografii generála Shermana, jak pózuje v bitevním poli.

Je to podle vás politický román?
Jakmile je dílo hotové, nechávám na kritikovi a čtenáři, aby rozhodli a interpretovali. Ostatně to, co je na stránce, často úplně neodpovídá tomu, co autor původně zamýšlel. Mohu k tomu říci jen to, že má svůj význam, že jsem román napsal teď, a ne před deseti lety.

Netrpíte tedy majetnickým vztahem ke svým románům, zvláště když se ocitnou v rukách filmařů?
Narážím na adaptaci románu Billy Bathgate, která vás zklamala. Ano, ten film selhal. Na oko vypadá dobře, ale nefunguje. Román je vyprávěn v první osobě, Billym, ale ve filmu nemáte šanci dívat se na svět jeho očima - díváte se na něj. Jinými slovy režie od základu všechno mění, pozorujete, jak se postavy pohybují, ale nedostanete se dovnitř. Což je potíž jakékoli filmové adaptace románu. Literatura je velmi často niterná, zachycuje pocity, pohnutky a myšlenky, které film musí převést do pohybů. Ne vždy je to úspěšné. Ale na druhou stranu tu je Formanův Ragtime, který byl nominován na osm Oscarů... Forman ví, že z toho filmu také nejsem nadšený.

Tak pryč od filmů. Navzdory rodinné slabosti pro hudbu - vaše maminka byla nadšená pianistka a tatínek majitelem hudebního obchodu - jste se už v devíti letech rozhodl pro dráhu spisovatele. Čím to?
Nejsem si jistý. VAmerice té doby byl nesmírně důležitý rozhlas, vysílali tam hodně dramatizací, já fascinovaně poslouchal a má představivost pracovala - ne jako později u televize, kde všechno dostanete naservírované. Doma jsme také měli spoustu knih a já hltavě četl vše, co mi přišlo pod ruku. Nedělal jsem rozdíl mezi vysokým a nízkým, mezi Dostojevským či Cervantesem a brakovými detektivkami a komiksy. Jako dítě jsem si jednou položil zvláštní otázku. Nezajímalo mě, co se stane na další stránce, ale jak je to uděláno. Jak to, že mě slova dokážou tak strhnout? Ve škole jsem byl na štíru s matematikou a fyzikou, ale vždycky jsem vynikal v angličtině, psaní, slohových cvičení. Možná to byl instinkt přežití, který mě přivedl k této identitě: dělat to, co umím.

A nikdy jste nelitoval?
Ne, proč bych měl? Máme jen jeden život a nespočet způsobů, jak ho prožít. Můžete o nich fantazírovat, ale nikdy v tom není lítost. Jednou se něčemu odevzdáte, a pokud vám to jde, jste šťastný.

Ve vašich knihách mají důležitou roli děti, i když za ně rozhodují dospělí. Co vás k dětství tak táhne?
Nedokážu to vysvětlit. V Knize Danielově (pozn. red.: román odkazuje k popravě manželů Rosenbergových, odsouzených v USA v padesátých letech za špionáž) jsou děti bezprostředně vtaženy do strašlivého osudu, ale nerozumějí mu, nedokážou ho ovlivnit. Děti často přicházejí do života, nad nímž nemají žádnou kontrolu, musí dodržovat rozkazy a pravidla. V tom se vlastně podobají zbytku nás všech, kteří usilujeme o nezávislou, svobodnou existenci. Je to metafora pro lidi, které svazují náboženská, národnostní pravidla - metafora života vůbec.