Komedii jste vybudoval prakticky na zelené louce, Národní divadlo je dům spjatý s řadou tradic i očekávání. Pociťoval jste, že máte svázané ruce?
Já to tak neberu. Národní divadlo má jiné parametry, je to třísouborový dům, plánování a rozhodování je pochopitelně složitější. S tímto vědomím jsem do konkurzu na šéfa činohry šel. Komedie, kde jsem šéfoval osm let, pro mě byla nezbytnou průpravou. Jinak bych se v takto velké instituci stěží dokázal orientovat.
O Národním divadle koluje tvrzení, že nového šéfa, zvláště když přichází z malého divadla, čeká nedůvěra.
Takový pocit jsem neměl. Je jasné, že každá změna na vedoucím postu je provázena očekáváním, a protože jsme v Česku, tak proč bychom si měli představovat, že očekávání budou zrovna radostná a nadšená. Na pochyby můžete reagovat jedině tím, že začnete pracovat. Po první sezoně v Národním se rozhodně necítím devastován, nemívám neděli zkaženou tím, že v pondělí musím do práce.
Po nástupu jste řekl, že o změnách v souboru bude možné hovořit s odstupem. Nazrál po roce čas?
Přišli čtyři herci, Davidové Prachař a Matásek, Jan Dolanský a Saša Rašilov. Pokud vím, nikdo neodchází. Soubor je třeba budovat průběžně a lidé, které jsem přivedl, tuto sezonu něco dokázali. Možná by se celá věc měla formulovat vyhroceněji a nedávat diplomatické odpovědi...
Dobrá. Noví režiséři si přivádějí své "koně", kterým svěří hlavní role. Herci v souboru se proto cítí nešťastní a nevytížení. Třeba v Romeovi a Julii hrají všechny titulní role s výjimkou Kateřiny Winterové hosté...
Hostovačky jsou problém. Žádný ansámbl nejásá, když hlavní role obsazují hostující umělci. Romeo a Julie je výjimka. Jindy jsem hostování nedovoloval a ani příště jím nemíním plýtvat. Je třeba využívat sil, které jsou v souboru.
Jste tedy zastáncem stálých souborů?
U Národního divadla určitě, z provozních i uměleckých důvodů. Divadlo se stálým souborem je tradiční středoevropský model. Nápady kopírující britskou scénu, která počítá s najímáním herců jen na jednotlivé inscenace, pramení z neznalosti tamního systému. Herci angažovaní na daný projekt hrají inscenaci šest až osm týdnů a zkouší ji maximálně šest neděl. Byť je sebeúspěšnější, nehraje se déle, protože celé obsazení má závazky jinde. Životní úroveň herců na ostrovech je drsná, čímž nechci říct, že tady je skvělá. Uvedu příklad: když jedou herci bristolského divadla na zájezd, jediné, co vědí, je, kdy a kde hrají. Kde budou spát a jak se na místo dostanou, je jejich věc.
Co považujete za svůj největší úspěch?
To, že mě práce těší a mám chuť do další sezony.
Z pohledu zvenčí se první rok jeví úspěšně. Z dramaturgického plánu vypadla jen premiéra Tylovy Drahomíry z cyklu české klasiky očima zahraničního režiséra a obnovení Fausta Otomara Krejči. Počítáte s uvedením těchto titulů?
Obnovit Fausta znemožnilo těhotenství představitelky hlavní role Zuzany Stivínové. Drahomíru uvedeme, ale až v přespříští sezoně.
V Národním divadle režíruje dnes spíše generace mladších režisérů. Počítáte stále ještě s žijícími velikány, jako je Otomar Krejča?
Panu Krejčovi jsme udělali nabídku, on učinil protinabídku, takže zatím vyjednáváme. Nicméně na jaře bude u nás režírovat Charles Marowitz, což je velikán režie světové. Jednám také s Janem Kačerem.
Dočasný projekt současné dramatiky Bouda byl přijat velmi kladně. První scéna již delší čas uvažuje o vykročení z tradičních prostor. Je Bouda takovou cestou?
Bouda byla výraznou tečkou na závěr sezony, ale rozhodně nemůže pokrýt potřebu komorní stálé scény pro tři stovky diváků. Na Boudě mě nejvíc těší, že se Národní divadlo vyzulo z galoší konzervatismu a staromilství, do kterých je leckdy obouváno. Botky zůstaly před prahem a doufám, že je těžší označit Národní za scénu, kde sedá prach.
Co považujete do příštího roku za největší úkol?
Mám před sebou režii tří inscenací, což je sám o sobě velký úkol. Celkově bychom měli uvést jedenáct až třináct premiér: to je poměrně vysoké číslo. První sezonu považuji za vykročení a ve druhé chci pohyb dopředu ještě zrychlit. Podařilo se vytvořit sedm standardních nových inscenací a tři v Boudě, starali jsme se i o současnou českou dramatiku, vydali almanach a získali znovu mediální partnerství České televize. To jsou věci, které bych rád rozvíjel. Samozřejmě chci přitáhnout širší spektrum diváků, zejména ty, kteří cestu do Národního ještě nenašli. Dobrá pověst divadla je totiž k nezaplacení a žádná reklama ji nikdy nenahradí. Přál bych si, aby lidé zpozorněli, když uvidí logo nebo plakát Národního divadla, a řekli si: tohle mi nesmí uniknout.
 Současný ředitel činohry Michal Dočekal vlevo) a jeho předchůdce Josef Kovalčuk. |
