Je to stejně snivá a hladivá deska, jako bývala jeho nejkrásnější alba ze sedmdesátých let. Alespoň na chvíli vrátil Garfunkel se svými novými přáteli zpátky dobu výrazných melodií a košatých vícehlasů. Slavnou éru dua Simon & Garfunkel si připomene jen občas. Svět roku 2002 se na šedesátá léta dívá už jen jako na historii.
Už je to víc než třicet let, co jste se rozešel s Paulem Simonem a vydal se na vlastní sólovou dráhu. A najednou se objevujete jako jeden z členů vokálního tria. To je dost výjimečné.
Co je to výjimečné? Vždyť výjimečné je i to, že hmota a energie vytvořila bytost jménem Art Garfunkel. Že patřím k těm, kteří žijí ve Spojených státech. A že jsem jako teenager potkal jinou bytost jménem Paul Simon. A že jsme si jednoho dne řekli, pojďme na Manhattan do jednoho vydavatelství. Třeba nám tam vydají nějakou naši písničku a my budeme ve škole za hvězdy… To všechno byly a jsou výjimečné věci. Miluji neobvyklá rozhodnutí. Proč čas od času neodložit zvyky a pravidla stranou a nezkusit věci jinak? Právě jejich neobvyklost dělá život krásný a neopakovatelný.
Ale v průběhu těch třiceti let jste už natočil dvě písně v triu...?
To ano. Wonderful World jsem nahrál s kamarády Paulem Simonem a Jamesem Taylorem a ještě předtím někdy v polovině sedmdesátých let jsem s Davidem Crosbym a Grahamem Nashem nazpíval Breakaway. Ale to byla známá jména. Mé nové kolegy znali jen odborníci.
Když jsme u písně Breakaway, tak pod ní je podepsaný stejný autor jako pod úvodní písničkou vašeho nového alba.
Myslíte Grahama Lyla? Toho znám dlouho. Kdysi vystupoval se svým kamarádem Barrym Gallagherem a říkalo se o nich, že jsou angličtí Simon & Garfunkel. Nedivte se proto, že mi jejich písně vždycky tak vyhovovaly. Ale je dobře, že se zmiňujete právě o Lylovi. Od něj se odvíjí příběh mé nové desky.
Opravdu?
Fakt. Jednou mi zavolal z Londýna producent a skladatel Billy Mann, že právě s Grahamem Lylem napsali své životní dílo. Ještě lepší píseň, než jakou Lyle napsal kdysi pro Tinu Turnerovou. Přehrál mi to do telefonu a řekl, že má dva úžasně nadané zpěváky. Jestli bych to s nimi nechtěl nazpívat. Tak jsem se seznámil s Maiou Sharpovou a Buddym Mondlockem. Maia přišla z Kalifornie a měla za sebou jednu desku. Buddy byl zkušený písničkář z Nashvillu. To naše první setkání bylo úžasné. Okamžitě jsme se rozhodli, že nezůstane jen u téhle písně, ale že uděláme spolu celou desku.
Když se ti dva narodili, tak vy už jste byl hvězdou světového formátu. Nevadil vám věkový odstup?
Ale vůbec ne. Dobrá píseň nikdy nemá s věkem nic společného. Jsme lidé tří generací, naladění na stejnou strunu. Navíc jsme našli dobrý způsob spolupráce. Před lety jsem napsal malou knížku básní v próze. Na jejich základě jsme potom složili šest z třinácti písní.
Jak dlouho takový proces trvá?
Seznámili jsme se v roce 1999. A loni v lednu jsme v Nashvillu natočili první verze prvních tří písní.
Ve vaší diskografii najdeme několik písní o New Yorku. Vy jste se tam narodil?
Ne úplně. V jednom satelitním městečku těsně za hranicemi města. Ale ano, od dětství se cítím Newyorčanem. Proto taky zpívám tak rád o New Yorku. Člověk by měl psát nebo zpívat o tom, co zná.
Myslíte, že existuje něco jako newyorská kultura? Ve filmu, v hudbě, v literatuře?
To si spíš vymysleli novináři. New York je tak neuvěřitelně různorodý, že těžko najdete nějaké jednotící rysy.
V průběhu vzniku nového alba došlo k událostem 11. září. Odrazilo se to nějak na vašich písních?
To se v obecné rovině odrazilo na životech všech lidí. Ale řekl bych, že v našich písních ne. Jsem umělec, který se snaží lidem rozdávat radost a pohodu. Nepatřím mezi ty, kdo ještě dál rozdrásávají zranění.
Vy jste byl vždy interpret, ne autor. Zpíval jste písně Paula Simona a potom jiných skladatelů. V jednašedesáti jste se stal sám písničkářem...
Je to zvláštní pocit. Jako když se rozšíří část vašeho vlastního já. Když jsem začal v osmdesátých letech psát básně, bylo to něco podobného. Tím, jak jsem dával vlastní slova na papír, vytvořil jsem si nový vztah k jazyku. Začnete svá slova vnímat úplně jinak. Najednou vám dojde, že to, co píšete, má v sobě ukrytý svůj rytmus a melodii. A pak už jde jen o to najít způsob, jak to ze sebe dostat ven. Někomu to jde snadno, mě to trvalo víc let.
Patříte k těm, kdo s nahráváním nových desek nespěchají. V průměru vám vychází jedna deska za pět let.
Vždyť je to tak akorát. Nejméně rok hledáte nebo skládáte písně, rok trvá, než dáte desku fyzicky dohromady, další rok nebo i víc zabere následující turné po světě. Pak si vezmete nějaký čas na odpočinek - a najednou je nejvyšší čas začít zase nanovo.
Co film? Vaše role v Hlavě 22 byla přece nezapomenutelná.
To je moje bolavé místo. Už dlouho se neobjevila žádná nabídka. Moc mě to mrzí. Miluju filmové herectví.
Na vašem koncertním albu se objevuje mezi členy souboru jméno Kim Cermak Garfunkel. To je vše žena?
Ano. A jestli se chcete zeptat, zda její rodina pochází z Čech, tak ano, její prarodiče přišli z Čech.
To byste se měl na příštím turné také v Česku objevit. Paul Simon tu byl už před dvanácti roky!
Simon už u vás byl? No to snad ne! Tak to bych tedy měl přijet!
 Paul Simon a Arthur Garfunkel na obalu svého druhého alba Sounds Of Silence. |
 Hudebník Art Garfunkel. |
