O to těžší bylo napsat Jarmile, Pilníku, Svidříku, Vénovi a Hedvice, Blažkovi, Puertu Mont či baladě Něco o lásce rovnocenné pokračovatele.
Dobeš to dokázal na novém albu Banány, na které nechal fanoušky čekat devět let. Ty vyplnil výběrovou kompilací či albem K svátku, na které nazpíval songy svého přítele Josefa Streichla.
Nyní se vrátil k silným příběhům a humoru. „Příběhy byly prý tím hlavním, co si lidé na mých písničkách oblíbili,“ podotýká sedmapadesátiletý Dobeš.
Soucitný vypravěč
Téměř celou desku kromě hostů – bubeníka a hráče na foukací harmoniku – si nahrál sám bez kytaristů Miloše Dvořáčka a Tomáše Kotrby.
„Když jsem před mnohými léty vydal svoji první LP desku Skupinové foto, neměl jsem ani ponětí o tom, že by se mnou měl hrát na desce jiný kytarista. Nikdo tam nikomu nechyběl. Teď, v roce 2006, jsem se jako by vrátil na začátek a udělal podobně autentické album. Dvě tři písničky ze čtrnácti jsou archivní, budeme-li počítat i bonus Charta. Ale dnes už opravdu nepoznám, které dvě to jsou. Jako bych je tam dal schválně, jen pro porovnání, jak budou vedle sebe vypadat písničky napsané s časovým odstupem třiceti let,“ říká ostravský písničkář, který žije v Hradci Králové.
Na Banánech stále zůstává úsečným, leč soucitným vypravěčem kamenné tváře, z níž problikává pousmání, ale dotýká se závažných témat. V úvodní Mery, Hery a dva revolvery se drží v „kolovrátkové kovbojce“ jednoho rýmu (kvéry, Montgomery, Tom a Jerry), v pointě však zamrazí.
Skotsko je českým povzdechem zadluženého turisty, že měl jet jiným turnusem. Hašlerovsky prostý Brhlík a sojka s flašinetovou melodií může být dětskou uspávankou i nekomplikovaným vyznáním lásky.
Banány, podmanivý pohled z Hradce do Ostravy, střídá šlapající Haf Haf – povzdech starých psů, kterým „se nelámaly nohy z únavy, ani když je hnali z Buzuluku do Prahy“. I zde se humor mění v hořce ironickou obecnou výpověď.
„Šlo o čistý, ničím nezatížený humor. Ale připouštím, že jsou situace, které i takovému vtipu mohou přitížit – neboli přidat na naléhavosti,“ říká Dobeš.
Vrcholem alba je Irák. Američtí vojáci jedou syrskou pouští a nad nimi se otvírá nebeský bar, kde čekání na velkou party zatím vyplňují Armstrong i Marilyn Monroe. Mohl to být kýč, kdyby Dobeš veškerou hrůzu i strach – a také jedinou jistotu – nedal do lakonického refrénu Počasí se drží, neprší a neprší.
