S jakými pocity jste se do Prahy navracel?
Podívejte: v roce 1992 jsem se tu oženil. V porodnici v Podolí se narodil můj syn, dneska už je mu pět let. Takže pocity spojené s tímto návratem jsou hluboké a intimní povahy. Své síly tím spíš hodlám napřít k tomu, aby polsko-česká spolupráce v oblasti kultury a vědy byla dobrá.
Jak tuto spolupráci dnes vidíte?
V posledním desetiletí spolu naše země častěji soupeřily, než spolupracovaly. Nyní je odlišná situace: jestliže Polsko i Česká republika chtějí jako spojenci a partneři fungovat na rovnoprávných principech, musí respektovat určitá pravidla, jež ve svém úhrnu tvoří určitý civilizační standard. Naplňování těchto kritérií nám může poskytnout nové poznání o nás navzájem i o nás samotných. A musím taky říct, že když teď bydlím v Praze, nestačím se divit, jak se v jejím bohatém kulturním životě stále častěji objevují polské příznaky. Vyšly nové překlady Milosze, Herlinga-Grudzińského, Herberta, Hlaska, Micińského a dalších. Cítíme tu narůstající zájem o Polsko a naším úkolem je poskytnout lepší informace i programovou nabídku. Nové možnosti finanční podpory kulturních akcí přináší v posledním roce Visegrádský fond.
Vnímal jste nějak Čechy a Slováky v době svého mládí a během studií?
Od dětství jsem poslouchal český rozhlas a sledoval českou televizi. Na Silvestra jsme nesledovali polský program, ale Vladimíra Menšíka. Když jsem v Krakově na na Jagellonské univerzitě studoval polonistiku a později religionistiku, navštěvoval jsem i přednášky Jacka Balucha z české literatury.
Jak jste tehdy smýšlel?
Od roku 1977, kdy jsem začal studovat, jsem se pohyboval v prostředí nezávislých a tehdy nelegálních studentských organizací, v celém onom mimořádném politickokulturním hnutí odporu proti komunistické moci. Nejdříve jsem spolupracoval se Studentským výborem Solidarity, později jsem byl spoluzakladatelem Nezávislého shromáždění studentů, vydával jsem bulletiny, šířil samizdatové knihy a časopisy. Později, po výjimečném stavu, jsem byl ve spojení s podzemním literárním prostředím, spolupracoval s časopisy Arka, Bez Dekretu a Nahlas. Polsko-českými vztahy jsem se začal intenzivněji zabývat po návratu - ze studií a po roční vojně - do Těšína. Pracoval jsem v Polsko-československé solidaritě.
Co se vám vybavuje, když se zeptám na osmašedesátý rok?
Tehdy mi bylo deset let, žili jsme hned u hranic - v Cieszyně či Těšíně, chcete-li, ostatně v polské části tohoto města jsem se narodil. V lesích kolem hranic už od května 1968 tábořila sovětská vojska. A noc z 20. na 21. srpen si pamatuju velice dobře. Bydleli jsme u silnice z Těšína do Katovic a kolem našeho domu se celou noc hnaly tanky. Ráno jsem viděl rozježděné pole s nesklizeným obilím, vyvrácené stromy, poničené chodníky. Od této chvíle jsem přítomnost česko-polské hranice vnímal velice silně.
Dlužno dodat, že tato hranice svého času také oddělovala dva světy, téměř stejně jako hranice se Západem...
To je pravda: od roku 1981 byla v souvislosti se Solidaritou prakticky až do roku 1990 uzavřena. V těšínském Slezsku to mělo na obou stranách hranic za následek mnoho lidských dramat. Po vyhlášení výjimečného stavu jsem viděl členy rozdělených rodin, kteří přicházeli k řece Olši a křičeli na sebe z jednoho břehu na druhý, protože to byl jediný způsob, jak si předat zprávy.
Obraťme pozornost k literatuře. Soustavně se zabýváte českou poezií, překládáte ji. Viktor Dyk někdy na počátku 20. století na adresu tehdejší mladé generace sarkasticky poznamenal, že vidí básně, ne však básníky. Je podle vás po sto letech situace v české poezii jiná?
Zabývám se jí deset let a netroufám si tvrdit, že ji znám dobře. Nevím tedy zcela přesně, co měl Dyk na mysli. Myslím si, že česká poezie je velice různorodá a bohatá. A teprve teď vyvstává úplný obraz české literatury posledního století. A jsou vidět nejen verše, ale především silné osobnosti - Nezval, Holan, Halas, Skácel Kolář, Blatný, Zbyněk Havlíček, z mladších Krchovský.
A co znamená Praha pro vaši poezii?
Ve vztahu k vlastním veršům nepoužívám formulace jako "moje poezie", protože nejsem schopen objektivně v ní oddělit, co je "moje" a co není. Mohu pouze říci, že celý předposlední svazek mých veršů vznikl v Praze, nazval jsem ho Legendy pražského metra a kromě vlastních veršů jsem tam zařadil několik překladů českých básníků - zase musím jmenovat Nezvala, Holana, Havlíčka, Blatného, ale také Seiferta, Hrabala, Hraběte...
Podívejte: v roce 1992 jsem se tu oženil. V porodnici v Podolí se narodil můj syn, dneska už je mu pět let. Takže pocity spojené s tímto návratem jsou hluboké a intimní povahy. Své síly tím spíš hodlám napřít k tomu, aby polsko-česká spolupráce v oblasti kultury a vědy byla dobrá.
Jak tuto spolupráci dnes vidíte?
V posledním desetiletí spolu naše země častěji soupeřily, než spolupracovaly. Nyní je odlišná situace: jestliže Polsko i Česká republika chtějí jako spojenci a partneři fungovat na rovnoprávných principech, musí respektovat určitá pravidla, jež ve svém úhrnu tvoří určitý civilizační standard. Naplňování těchto kritérií nám může poskytnout nové poznání o nás navzájem i o nás samotných. A musím taky říct, že když teď bydlím v Praze, nestačím se divit, jak se v jejím bohatém kulturním životě stále častěji objevují polské příznaky. Vyšly nové překlady Milosze, Herlinga-Grudzińského, Herberta, Hlaska, Micińského a dalších. Cítíme tu narůstající zájem o Polsko a naším úkolem je poskytnout lepší informace i programovou nabídku. Nové možnosti finanční podpory kulturních akcí přináší v posledním roce Visegrádský fond.
Vnímal jste nějak Čechy a Slováky v době svého mládí a během studií?
Od dětství jsem poslouchal český rozhlas a sledoval českou televizi. Na Silvestra jsme nesledovali polský program, ale Vladimíra Menšíka. Když jsem v Krakově na na Jagellonské univerzitě studoval polonistiku a později religionistiku, navštěvoval jsem i přednášky Jacka Balucha z české literatury.
Jak jste tehdy smýšlel?
Od roku 1977, kdy jsem začal studovat, jsem se pohyboval v prostředí nezávislých a tehdy nelegálních studentských organizací, v celém onom mimořádném politickokulturním hnutí odporu proti komunistické moci. Nejdříve jsem spolupracoval se Studentským výborem Solidarity, později jsem byl spoluzakladatelem Nezávislého shromáždění studentů, vydával jsem bulletiny, šířil samizdatové knihy a časopisy. Později, po výjimečném stavu, jsem byl ve spojení s podzemním literárním prostředím, spolupracoval s časopisy Arka, Bez Dekretu a Nahlas. Polsko-českými vztahy jsem se začal intenzivněji zabývat po návratu - ze studií a po roční vojně - do Těšína. Pracoval jsem v Polsko-československé solidaritě.
Co se vám vybavuje, když se zeptám na osmašedesátý rok?
Tehdy mi bylo deset let, žili jsme hned u hranic - v Cieszyně či Těšíně, chcete-li, ostatně v polské části tohoto města jsem se narodil. V lesích kolem hranic už od května 1968 tábořila sovětská vojska. A noc z 20. na 21. srpen si pamatuju velice dobře. Bydleli jsme u silnice z Těšína do Katovic a kolem našeho domu se celou noc hnaly tanky. Ráno jsem viděl rozježděné pole s nesklizeným obilím, vyvrácené stromy, poničené chodníky. Od této chvíle jsem přítomnost česko-polské hranice vnímal velice silně.
Dlužno dodat, že tato hranice svého času také oddělovala dva světy, téměř stejně jako hranice se Západem...
To je pravda: od roku 1981 byla v souvislosti se Solidaritou prakticky až do roku 1990 uzavřena. V těšínském Slezsku to mělo na obou stranách hranic za následek mnoho lidských dramat. Po vyhlášení výjimečného stavu jsem viděl členy rozdělených rodin, kteří přicházeli k řece Olši a křičeli na sebe z jednoho břehu na druhý, protože to byl jediný způsob, jak si předat zprávy.
Obraťme pozornost k literatuře. Soustavně se zabýváte českou poezií, překládáte ji. Viktor Dyk někdy na počátku 20. století na adresu tehdejší mladé generace sarkasticky poznamenal, že vidí básně, ne však básníky. Je podle vás po sto letech situace v české poezii jiná?
Zabývám se jí deset let a netroufám si tvrdit, že ji znám dobře. Nevím tedy zcela přesně, co měl Dyk na mysli. Myslím si, že česká poezie je velice různorodá a bohatá. A teprve teď vyvstává úplný obraz české literatury posledního století. A jsou vidět nejen verše, ale především silné osobnosti - Nezval, Holan, Halas, Skácel Kolář, Blatný, Zbyněk Havlíček, z mladších Krchovský.
A co znamená Praha pro vaši poezii?
Ve vztahu k vlastním veršům nepoužívám formulace jako "moje poezie", protože nejsem schopen objektivně v ní oddělit, co je "moje" a co není. Mohu pouze říci, že celý předposlední svazek mých veršů vznikl v Praze, nazval jsem ho Legendy pražského metra a kromě vlastních veršů jsem tam zařadil několik překladů českých básníků - zase musím jmenovat Nezvala, Holana, Havlíčka, Blatného, ale také Seiferta, Hrabala, Hraběte...
 Zbigniew Machej |
 Zbigniew Machej |
