Při minulých návštěvách jste líčil své působení a plány v čele Babelsbergu, německé obdoby Barrandova. Jak to dopadlo?
Řekl bych, že stejně jako s Barrandovem - jen s tím rozdílem, že my jsme brzy našli investora, který do ateliérů vložil několik milionů marek. Ale to je opravdu asi jediný rozdíl, jinak se v Babelsbergu nic moc neděje; já už tam tři roky naštěstí nejsem. My Evropané točíme malé filmy, které nepotřebují velká studia, a Američané u nás hledají spíše zajímavé exteriéry a lokality. Takže pro ateliéry nastaly špatné časy, nejlepší je pro ně seriálová zakázka na pět let. V roce 1990 jsme si to představovali jinak, mysleli jsme, že se uvolnila velká energie pro velké evropské filmy. Byla to hezká utopie, ale skutečnost je jiná. Evropané sledují především hollywoodské příběhy a pak ty své národní - Němci filmy německé, Italové italské, Češi české, jenže navzájem v rámci Evropy už necirkulují jako za časů Bergmana či Buňuela. Což je obrovský civilizační paradox: vyzývám tímto filozofy, ať mi to vysvětlí, protože já tomu nerozumím. Možná nás globalizace znejistěla, zastrašila, takže se zabýváme jen děním ve své zemi, regionu a městské čtvrti.
Vždyť váš poslední film Ticho po výstřelu má také "domácí" téma - líčí osud teroristky, která z někdejšího západního Německa utekla za novou totožností do Německa východního. Lišilo se přijetí tohoto filmu ve východní a západní části sjednoceného Německa?
A jak! Pořád máme v rámci jedné země dvě kultury. A podle toho vypadaly reakce: paradoxně. Někdejší západní Němci film odmítli - teroristé se jim nelíbí, státní bezpečnost ještě míň, nesnesou důstojníka StB, který vyhlíží sympaticky, a bývalou NDR, to už vůbec ne. Nuda, zívají, na to dávno nejsme zvědaví. Ještě kdybych ukázal, že v NDR žili vesměs bývalí esesáci a teroristi že jsou výhradně perverzní zabijáci, to by snad vzali. Naopak ve východní části země přitakávali: Ano, přesně takový byl tehdy náš život. Rozuměli scéně o tom, zda bylo lepší chodit s hlavou hrdě vztyčenou, nebo vyměnit rovný postoj za západní džíny. Jenže když se publika ptám, co tedy je podle nich lepší, volají: džíny.
V Česku je známá německá nová vlna, hlavně filmy Toma Tykwera. Jak vycházíte coby klasik s touto generací? Uctívají vás?
Naštěstí neuctívají, ale bohužel s námi ani nebojují. My jsme nastupovali na scénu s hesly "Kino dědečků je mrtvé" - i pár otců jsme ubili; tehdy měla generační výměna podobu téměř revoluční. Dnes se vzpoury nedějí, vládne lhostejnost, navzájem se ignorujeme. Škoda. Až na výjimky postrádám u mladých ctižádost. Když se člověk dá na filmovou dráhu, musí přece věřit, že obnoví celý obor, že se zapíše do historie - ne, že bude točit televizní konfekci. Nemusí se stát hned Ejzenštejnem, ale ambice mít musí.
 Režisér Volker Schlöndorff, tvůrce oscarového Plechového bubínku a snímků Swanova láska, Homo Faber či Ztracená čest Kateřiny Blumové, při návštěvě v Praze. |
 Režisér Volker Schlöndorff, tvůrce oscarového Plechového bubínku a snímků Swanova láska, Homo Faber či Ztracená čest Kateřiny Blumové, při návštěvě v Praze. |
 Režisér Volker Schlöndorff, tvůrce oscarového Plechového bubínku a snímků Swanova láska, Homo Faber či Ztracená čest Kateřiny Blumové, při návštěvě v Praze. |
