Přestože Marold má k dispozici oba výstavní sály, do nichž se musela v létě vejít přehlídka celého jednoho stylu, a byť drtivou většinu jeho díla tvoří malé obrázky - kvaše, lavírované kresby, akvarely a pouze výjimečně oleje -, nepůsobí projekt ani hluše, ani příliš nadneseně. Citlivou evokací dobové výstavní praxe se zelení v květináčích, dekorativním i funkčním mobiliářem a vitrínami dosáhl architekt Jaroslav Poláček příjemně nostalgické atmosféry, v níž s Maroldovými žánrovými obrázky, návrhy plakátů a výjimečným plátnem Pohled na Mělník od řeky prožijí diváci příjemné chvíle.
Při procházení výstavou nás však mohou napadat ještě jiné věci, než jsou uznalé poznámky nad technickou perfekcí, téměř reportážní, fotografickou přesností v zachycení živosti výjevů z ulice, kavárny i budoáru či schopností výstižné výtvarné zkratky, která nesměřuje k abstrakci, ale k iluzi. Rozkročení Maroldovy tvorby mezi žánrem, ilustrací či plakátem na jedné a krajinářstvím či výpravnou historickou malbou na druhé straně nevzbuzuje u diváků žádné zvláštní emoce. "Užitná" hodnota jeho děl je zapomenuta a do popředí se dostávají výtvarné kvality. S největší pravděpodobností se nad Maroldovým dílem budou rozplývat i ti, kdo jinak nad "služebností" a trhem s uměním ohrnují nos. Přitom právě Marold je dobrým příkladem moderního umělce, jenž na cestě za samostatností a nezávislostí bere reklamu a módu jako přirozenou součást života, doby a výtvarného uplatnění. Právě Maroldovi by mohla kritika vyčítat "klipovost" a podlehnutí dobovému vkusu. Navíc by právě on, který v Paříži přičichl k nejnovějším trendům, mohl být napadán jako "dovozce" a nebezpečný internacionál - elegance jeho stylu skutečně není ze zdejšího rynku. Už když maloval Vaječný trh, bylo zřetelné, že se objevil umělec, který je schopen - jak píše Jana Orlíková - spontánně se odpoutat od diktátu historické malby a nastolit současný námět ve figurálním obraze.
Monografická Maroldova výstava, která je jakýmsi intermezzem ve výstavní dramaturgii Obecního domu, naznačuje, že tato instituce má jasnou představu o svém postavení ve struktuře zdejších galerijních institucí. Pečlivá volba tématu, bezchybná příprava toho, co a jak má expozice říci, byly patrné už při úvodní výstavě a loňském projektu představujícím české art deco. Teprve Maroldova výstava však do třetice přesvědčuje, že to Obecní dům se svou výstavní politikou myslí vážně.
Luděk Marold 1865-1898. Obecní dům, Praha. Výstava se koná do 28. února.
Při procházení výstavou nás však mohou napadat ještě jiné věci, než jsou uznalé poznámky nad technickou perfekcí, téměř reportážní, fotografickou přesností v zachycení živosti výjevů z ulice, kavárny i budoáru či schopností výstižné výtvarné zkratky, která nesměřuje k abstrakci, ale k iluzi. Rozkročení Maroldovy tvorby mezi žánrem, ilustrací či plakátem na jedné a krajinářstvím či výpravnou historickou malbou na druhé straně nevzbuzuje u diváků žádné zvláštní emoce. "Užitná" hodnota jeho děl je zapomenuta a do popředí se dostávají výtvarné kvality. S největší pravděpodobností se nad Maroldovým dílem budou rozplývat i ti, kdo jinak nad "služebností" a trhem s uměním ohrnují nos. Přitom právě Marold je dobrým příkladem moderního umělce, jenž na cestě za samostatností a nezávislostí bere reklamu a módu jako přirozenou součást života, doby a výtvarného uplatnění. Právě Maroldovi by mohla kritika vyčítat "klipovost" a podlehnutí dobovému vkusu. Navíc by právě on, který v Paříži přičichl k nejnovějším trendům, mohl být napadán jako "dovozce" a nebezpečný internacionál - elegance jeho stylu skutečně není ze zdejšího rynku. Už když maloval Vaječný trh, bylo zřetelné, že se objevil umělec, který je schopen - jak píše Jana Orlíková - spontánně se odpoutat od diktátu historické malby a nastolit současný námět ve figurálním obraze.
Monografická Maroldova výstava, která je jakýmsi intermezzem ve výstavní dramaturgii Obecního domu, naznačuje, že tato instituce má jasnou představu o svém postavení ve struktuře zdejších galerijních institucí. Pečlivá volba tématu, bezchybná příprava toho, co a jak má expozice říci, byly patrné už při úvodní výstavě a loňském projektu představujícím české art deco. Teprve Maroldova výstava však do třetice přesvědčuje, že to Obecní dům se svou výstavní politikou myslí vážně.
Luděk Marold 1865-1898. Obecní dům, Praha. Výstava se koná do 28. února.
