RECENZE: Krysař, Sněhurka a zlá královna v rasismem zmítané Americe

Zrcadlo, zrcadlo, jaká barva pleti je v zemi zdejší nejkrásnější? táže se nigerijskobritská autorka Helen Oyeyemi. Ve své páté knize s názvem Dívka jménem Boy zasadila Sněhurku i zlou královnu do rasismem zmítané americké společnosti. Do smrti žijí, otázkou zůstává, zda šťastně.

Nigerijskobritská spisovatelka Helen Oyeyemi | foto:  Dan Materna, MAFRA

Oyeyemi se zaměřuje na ožehavé, leč stále fantaskní téma postrasové americké společnosti, aniž by ze své grimmovské zóny pohodlí vystoupila.

Boy Novak, mladá žena s paradoxním křestním jménem, se rozkoukává ve Flax Hill v Nové Anglii, kam utekla od otce krysaře. Namísto nového začátku ji čeká naleštěná společnost plná jí podobných blondýnek, koktejlových večírků a marnivosti. Útočiště vyhledává u vdovce, šperkaře Artura Whitmana.

Mluví s pavouky

Nespočet anotací se před čtenáři zpochopitelných důvodů snaží utajit hlavní zvrat. Bez jeho objasnění nebudou literární komentáře nicméně dávat smysl. Dějový obrat je navíc v podstatě jediným hybatelem, který rozžehne ústřední téma.

Arturo Whitman s dcerou z prvního manželství Snow jsou afroameričané s velice světlou pigmentací pokožky. Tak světlou, že ve společnosti procházejí jako běloši. Jejich černošský původ vyjde najevo po narození dcerky Bird, proti níž se genetika spolčí a nadělí jí do vínku tmavou pleť.

Zde začíná dominovat autorčina postmoderní posedlost pohádkami a mýty. Boy se nikdy neviděla jako zlá macecha. I přesto posílá Snow z domu. Na rozdíl od zlé královny ze Sněhurky tak nečiní ze závisti či zášti, ale ze starosti o vlastní dceru Bird, která by navždy trpěla v porovnání se společensky přijatelnou světlou pletí své nevlastní sestry.

Dívka jménem Boy

75 %

autor: Helen Oyeyemi

nakladatel: Argo

překlad: Ladislav Nagy

272 stran, 298 Kč

Dvanáctiletá černošská dívka mluví s pavouky a občas věří, že v zrcadlech nevidí vlastní odraz. Autorka zde zcela očividně vstupuje na území již probádané jejími předchůdci, kteří vnitřní ošklivost spojenou s dospívající černošskou mládeží už zpracovali (například Toni Morrisonová v knize Velmi modré oči).

I přes poměrně šokující rozuzlení nálož postmoderní literatury a společenské problematiky pravděpodobně nenadchne čtenáře, kteří se do knihy pouštějí jen s vidinou volného převyprávění jejich oblíbené pohádky.