Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Divím se, proč lidé věří v Boha

  1:00aktualizováno  1:00
Píše krátké, citlivé romány, v nichž jako málokdo váží slova. Autorku Jennifer Johnstonovou zajímají především lidé a jejich vzájemné vztahy - její postavy se často vyrovnávají s předsudky okolí, traumaty války či náboženskou nenávistí, přes všechnu tíhu života se však snaží žít a milovat dál.

Takové jsou i dva romány, které Johnstonové zatím v češtině vydalo nakladatelství Academia: Opuštěné nádraží, v němž k sobě cestu hledají stárnoucí vdova a zmrzačený podivín, který opravuje vyřazené nádraží, a Kapitáni a králové o vztahu osamělého vdovce a chlapce z rozvrácené rodiny.

Literární kritika vás označuje za jemnou a "klidnou" dámu irské literatury. Cítíte se tak?
Ne, vůbec se necítím klidná. Jsem vždy velmi nervózní a vylekaná. Nevím, kdo to o mně napsal, ale rozhodně se mýlil. Neplatí to ani o mých knihách.

Je možné být irskou spisovatelkou a vyhnout se náboženství?
Ano, a čím dál více, jak je vidět ze vzrůstajícího počtu podobných knih. Náboženství bylo ústředním tématem knih před pětadvaceti lety.

Ale vy sama o něm stále píšete...
Nevyhýbám se mu, protože mě zajímá, jak se lidé vztahují k té či oné víře a jak je víra ovlivňuje. A také se stále divím, proč lidé věří v Boha. To jsou některé z otázek, které si kladu při psaní knih.

A vy nevěříte?
Ne.

Knížky vaší krajanky Edny O'Brienové byly kritizovány, ba dokonce zakazovány za to, že údajně zostouzejí ženství. Setkala jste se u svých knih s podobnými předsudky?
Ne, protože jsem začala psát mnohem později než Edna O'Brienová - ostatně Edna se svým způsobem velice snažila, aby její knihy byly zakazovány, protože se tím stávala zajímavou. Knihy, které byly zakazovány či páleny, nebyly vždycky o Bohu, ale o sexu. Dnes už to je jiné. Nepálí se žádné knihy, naopak vychází všechno - i odporné věci, které s literaturou nemají nic společného.

Jak se díváte na situaci v Severním Irsku?
Žiju tam a velmi mě to deprimuje. Život v Severním Irsku je nyní mnohem horší než v období bojů. Lidé se tak nenávidí, že nenávist můžete doslova cítit na ulicích. Ale možná se něco stane, možná to bude i dnes. Důležité je, že tam budou vládnout dva extrémy, protestantský a katolický, politický střed už neexistuje. Yeats řekl, že když se rozpadne střed, tak nemá okolí co držet pohromadě - jenže střed v Severním Irsku úplně zmizel.

Odkud pramení ta nenávist?
Myslím, že má kořeny v dějinách. Ostatně napětí se zračí už v irských ságách - hrdinové Severního Irska vždy stáli proti hrdinům z Jihu. Irové byli velmi dlouho vykořisťováni, a to nejen Angličany, ale i svými vůdci. Ty příběhy z dějin jsou živé dodnes - Irové je stále vyprávějí svým dětem, které vodí na ty hrozné pochody. Myslím, že to bude trvat ještě minimálně dalších deset dvacet let, než se lidé budou dívat i na ty druhé jako na lidské bytosti. V jižním Irsku to zapomínání trvalo velice dlouho - Irská republika získala svobodu v roce 1921 a teprve dnes nenávist pomalu začíná vytěkávat.

Ve svých dílech se často vracíte k válce - zajímají vás příběhy lidí v mezní situaci?
Ne, nijak zvlášť, ale zajímá mě, jak lidé sami na sebe pohlížejí, jak dokážou žít se svými sousedy, nejenom ve vedlejším domě, ale ve vedlejší ulici. V tom žádná církev nepomáhá. Není to otázka jen našich sousedů za hranicemi, ale lidí, kteří se k nám utíkají, protože jsou úplně zoufalí. Irsko se teď musí vypořádat s přílivem přistěhovalců z východní Evropy, Afriky, Číny i Indie. Irové je nepřijímají příliš nadšeně, rozhodně je nehodlají přivinout k srdci. Musíme se naučit s těmi lidmi dělit, což se podaří jen tehdy, když je budeme chápat a rozumět jim. Když jsem začínala s literaturou, vypukly v Severním Irsku nepokoje. Jedna z mých prvních knih nazvaná Jak je daleko do Babylonu je protiválečná a v podstatě říká: My bychom mohli žít spolu.

Neuvažovala jste někdy o tom, že byste se přestěhovala do Anglie?
Já jsem tam žila, celých dvaadvacet let jsem žila v Londýně a byla jsem šťastná, když jsem se vrátila do Irska. Nechtěla bych žít nikde jinde. Mám to tam hrozně ráda.

I přes tu nenávist?
Ano - buď se s tím musíme naučit žít, nebo to změnit. Žiju v Derry u řeky, na jejímž druhém břehu právě postavili integrovanou školu, kterou mohou navštěvovat společně katolíci a protestanti - to předtím nikdy neexistovalo. Mne požádali, abych tu školu otevřela. Což mě velmi potěšilo - to jsou lidi, kteří vědí, jak uvažuji a co si myslím.

Jak byste charakterizovala svůj vztah k Irsku?
Jsem Irka a k Irsku mám podobný vztah jako k rodině - máte ji ráda, i když jste kritická. V Irsku se cítím doma a uvolněně, jsou tam pohřbeni všichni mí předkové. Jak napsal jeden irský básník: Já jsem Irsko ze svaté země Irské. Když někdo v současnosti mluví o svaté irské zemi, je to vždy ironické. Ale já cítím, že jsem z Irska.

Psát jste začala poměrně pozdě. Proč?
Vdala jsem se ve dvaceti, měla jsem čtyři děti a žila v Londýně. Když mi bylo třicet tři, třicet čtyři let, začala jsem přemýšlet, že bych měla dělat něco jiného. Ale já jsem se vlastně ničemu nenaučila. Napadlo mě, že bych mohla psát. Manžel mi koupil krásný malý italský psací stroj, a když šly děti do školy, psala jsem. Tak to šlo dva roky, během nichž jsem všechny své pokusy roztrhala. Až jsem si řekla: Dost, nedokončená věc je k ničemu, a dopsala jsem román. Kromě jednoho nakladatele prošel všemi londýnskými nakladatelstvími - někteří ho vrátili, jiní napsali velice milý dopis. Mezitím jsem však napsala další, mnohem lepší knihu Kapitáni a králové, která mi vyšla a ještě jsem za ni dostala cenu. Je to příběh se šťastným koncem.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Katja Kettu
RECENZE: Uštípli jí jazyk. Šokující Můra líčí příběh ve stínu gulagu

Finská prozaička Katja Kettu má smysl pro nesmyslné lásky. V Porodní bábě, z níž se stal světový bestseller, líčí vztah mezi Finkou a německým důstojníkem, v...  celý článek

Usáma bin Ládin
RECENZE: Usáma ukazuje svět, ve kterém je terorismus i mobil cizí slovo

Sci-fi nemusí být jen žánrem, který čtenáři umožňuje útěk z­ reality. Ono ji mimo jiné může celkem trefně glosovat. Alespoň v knihách Lavieho Tidhara to platí...  celý článek

Prezident Václav Havel se svou první ženou Olgou na Hrádečku v roce 1993
RECENZE: Utajené vládkyně by si zasloužily více autorovy péče

Říká se, že za každým velkým mužem se skrývá ještě větší žena. Tak otevírá spisovatel a novinář David Glockner svou knihu Utajené vládkyně, ve které píše o...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.