Divák má alespoň stopy naděje, že to jde

I člověk televizní potřebuje naději. A ona, řečeno s básníkem, skutečně jest. Nemůže být tak zle, jestliže Milan Šteindler coby host pořadu Na plovárně umí chytře a vtipně zbavit říši reklamy mýtů, jestliže v diváckém hlasování o Film na přání zvítězil ten vskutku nejlepší, Návrat idiota, jestliže ještě dovedeme udělat tak výtečný herecký dabing jako v případě oscarového snímku Lepší už to nebude. A navíc se vyklubalo i pár domácích novinek.

Nejvíce slávy dělala Česká televize kolem zábavné reality show Taxi, prosím!, obměny dávného principu skryté kamery, postavené na Jaroslavu Duškovi a Janu Krausovi, kteří předstírají, že jsou taxikáři.

Těžko soudit po prvém dílu, co se z projektu vyvrbí - možná ty pravé chuťovky tvůrci schovávají na příště. Podobné hrátky jsou ovšem dvousečné: točit lidi bez jejich vědomí, zvláště v nočním taxíku, kdy už bývá sebekontrola zákazníků na nule, mírně zavání zneužitím - a když si ČT zpětně vyžádá svolení získaný materiál použít, což činí, zase může přijít o hlavní skvosty.

Dosud se dá říci jen tolik, že oba pohotoví hráči se tu baví a vyžívají více než jejich pasažéři - jediná zákaznice je přebila vlastní lží - a že dojem vyloženě kazí neustálé prostřihy, humpolácky pouťové výkřiky "Uvidíte za chvíli", zkrátka propagační metody opsané mechanicky z komerčního vysílání. Tady však působí proti smyslu, jako by naopak chtěly upozornit na ředinu nastavované kaše.

Opisuje se i jinde, předtáčky a oponenti v novém debatním pořadu Špona připomínají postupy ze Sedmičky na Nově i Nedělní partie Primy. Nicméně zde mají alespoň účel a naštěstí se nekonala ani rodinná senzace, kterou snad někdo čekal od čelné bitvy Jakuba Železného ve Šponě s Vladimírem Železným ve Volejte řediteli.

Železný mladší se uvedl coby moderátor schopný ptát se věcně slušným jazykem, jen si mohl odpustit pochvalu od hosta, jenž má být navenek jeho protivníkem. A Železný starší v předtočené relaci jen zdokonaloval svou postmoderní mši, kam vecpal výročí 11. září, operu i vlastní oběd a spánek.

Dohromady tedy žádné pozdvižení, jen dva páni zručně mlátící polední televizní slámu. Snad jindy, bude-li syn zpovídat otce-senátora... Tvůrčí pár Karel Čabrádek - Karel Kachyňa má těžší pozici. Jejich práce nikdy nešly pod míru vkusu, často ji i určovaly, takže společný návrat po delším čase s včerejším televizním filmem Kožené slunce budil strach, zda jim pověst zbytečně nepokazí.

Ale až na ten vzletně dutý název a maličké vychýlení od komedie k moralitě - lepší by byl směr opačný - se obavy ukázaly liché. Příběh o vesnickém fotbale sice dost modelově oslavil onu věčnou mužskou posedlost, již přízemní ženské nemohou pochopit, nicméně díky herecky přesnému pohledu "zdola", říše zapadlých vlastenců kopané, vnesl úsměvnou melancholii smíření i před obrazovku.

Přesto král týdne přišel zvenčí. Terry Jones a jeho dokumentární show Sex a láska jsou dokonalým příkladem veřejné služby, tedy poznání prostřednictvím vtipu a zábavy bez hrubosti i trapnosti. Jones, člen skupiny Monty Python, může podat ruku Davidu Vávrovi a jeho Šumným městům, neboť podstata obou pořadů je táž: vědění balené do šaškování, dějiny hravě inscenované, komentované, obracené naruby i na hlavu.

Věděli jste, proč pohlavní styk nezačal v roce 1963? Jak první hodiny řídily sexuální život čínského císaře? A že to lze vyprávět bez ruměnce studu i bez vědecké strohosti, s veselou výbušnou fantazií? Jones to dělá.