Málokdo z diváků by toho říjnového večera na premiéře hudební komedie Člověk z půdy v malém sále v pražské ulici Ve Smečkách hádal, že právě sleduje začátek scény, která vytvoří významnou kapitolu v historii českého divadla a přetrvá pětačtyřicet let.
"Jsem zapřisáhlým odpůrcem oslav. Na druhou stranu se domnívám, že nějak to připomenout musíme. A tak jsme uspořádali koncert, na kterém zaznějí písně s naší scénou spojené," říká šéf divadla Jiří Suchý.
Divadlo Semafor vzniklo 30. října 1959 v místě, kde dnes působí Činoherní klub. Založil jej kolektiv tehdy poměrně neznámých lidí - například neúspěšný herec Divadla Na zábradlí a protagonista redutových textappealů Jiří Suchý, výtvarník Jiří Šlitr, hudebník Ferdinand Havlík či Pavlína Filipovská, která se marně ucházela o studium herectví. Jedinými, kdo se mohl považovat za hvězdy, byli alternující představitelé hlavní role podivínského spisovatele Sommra Miroslav Horníček a Miloš Kopecký.
"V Divadle Na zábradlí jsem, stručně řečeno, vybouchl jako herec, jako zpěvák, zkrátka jako cokoliv, jen jako autor jsem poměrně uspěl. A já to těžce nesl, pořád jsem si říkal, že jsem předurčený k divadlu, toužil jsem po scéně, na které bych realizoval představu jakési jevištní klauniády. Chtěl jsem hrát, zpívat, a když se pak Jiří Šlitr začal taky zajímat o divadlo, zkusili jsme spolu založit Semafor," vzpomínal Jiří Suchý před lety pro časopis Melodie.
Mladé divadlo, v jehož názvu se skrývá zkratka "sedm malých forem", se i přes počáteční nepřijetí kritikou mělo k světu. Brzy diváci obléhali pokladnu už několik dní před zahájením předprodeje a vstupenka do Semaforu se rovnala výhře v loterii, jejíž šťastný majitel si kupoval dvě hodiny plné originálního humoru, písniček a autentického "neherectví".
Za roky existence prošla Semaforem plejáda hvězdných jmen odWaldemara Matušky a Karla Gotta po Evu Pilarovou či Hanu Hegerovou, svou kariéru tam odstartovaly například Leona Machálková nebo Anna K.
Semafor za pětačtyřicet let prožil nejen okamžiky slávy, ale také řadu ran - od smrti Jiřího Šlitra přes nepřízeň režimu až po odliv diváků na začátku devadesátých let a ztrátu dlouholetého působiště v paláci Alfa. Poslední pohroma postihla Semafor poté, co se transformoval na soukromou společnost - podzemní prostory karlínského divadla, kde scéna sídlila, zaplavila voda, jež zničila i piano, na které hrával Šlitr.
Jiří Suchý však vytrval: Semafor hraje po malých pražských divadlech a na zájezdech a doufá v přestěhování do nově otevřeného divadla v Praze-Dejvicích, jehož rekonstrukce se však již o sezonu zdržela. Pětačtyřicítku na krku dnes Jiří Suchý se současným souborem divadla a Jitkou Molavcovou oslaví zmíněným vzpomínkovým večerem v Nostickém paláci na pražské Malé Straně. A protože o představení nazvané Je nám pětačtyřicet byl velký zájem, objeví se v programu divadla i v dalších týdnech.
