Premiéry v Brně přinesly inscenaci původně filmových, literárních a televizních předloh. Texty Bohumila Hrabala přistály z knih na jevišti v Kabaretu Hrabal díky studentům herectví Janáčkovy akademie múzických umění, večerníčkovský seriál Mach a Šebestová ztělesnili herci Divadla Radost a film Flashdance se dočkal muzikálové podoby v Městském divadle Brno.
Kabaret Hrabal (40 %)
Ivo Krobot texty Bohumila Hrabala inscenuje už dlouho a většinou zdařile. Ale tentokrát se kabaretní montáž částí jím režírovaných textů z Příliš hlučné samoty, Ostře sledovaných vlaků, Hrabalovy poezie i dalších děl nepovedla. Hlavně proto, že rozjuchaný kabaret v podání nezkušených mladíků a slečen nejde s Hrabalem vůbec dohromady.
Utne-li se například příběh Ostře sledovaných vlaků těsně před tím, co jej povyšuje, totiž před smrtí mladého hrdiny - a soustředí-li se Kabaret Hrabal zásadně na košilatější části textů, je z nich náhle cosi laciného. Navíc když to celé hrají odrostlé děti, které sice pronášené vulgarity nejspíš těší, ale nemají je pohříchu "odžité", představení sklouzává k postpubertální taškařici v duchu skečů ze školní besídky. Energie mladých herců ani slušná hudba to nezachrání.
Mach a Šebestová (80 %)
Dramatizace večerníčkovských žáků Macha a Šebestové naopak režisérovi Vlastimilu Peškovi v Divadle Radost vyšla. Inscenátor Peška totiž divadlu pro děti rozumí. A herecké přehrávání, které by v představení pro dospělé tahalo za uši, je pro předělávku ztřeštěného seriálu Miloše Macourka adekvátní. Výprava i kostýmy se navíc věrně drží kreslené podoby od Adolfa Borna, což je jen dobře, protože jiná by děti jen mátla.
Stejně tak je nutné, aby soubor na začátku i konci zazpíval známou písničku "My jsme žáci třetí Bé, bereme však na sebe...". A Macourkovy příběhy, kdy Mach se Šebestovou a psem Jonatánem můžou díky kouzelnému sluchátku vybít bacily na nemocných mandlích spolužáka Kropáčka nebo se dostat na školním výletě mezi piráty, jsou samy o sobě perfektně vymyšlené. Navíc i tak bláznivě, že si nejlíp rozumějí právě s divadlem, kde vedle sebe hrají živí herci a loutky.
Flashdance (60 %)
Příběh filmu Flashdance z roku 1983 o svářečce Alex, kterou díky talentu přijmou ke studiu na taneční akademii a která navíc zmámí fešáckého šéfa z továrny, kde pracuje, je těžká "limonáda". Červenou knihovnu zachraňovala skvělá hudba a tanec hlavní hrdinky a jejích kamarádek z večerního baru. Pro divadelní prkna Flashdance zrežíroval Stanislav Moša.
Limonáda chabého scénáře si zde sice pomáhá kdejakou evokací filmové typologie i kostýmů a paruk herců, ale opravdu chabé spojovací písničky, zvláště ty milostné typu "zůstaň se mnou napořád", pohřbívají jevištní podobu fatální metaforickou a myšlenkovou plytkostí. A kromě původních filmových hitů to ani hudebně není žádný zázrak. Co však Městskému divadlu už tradičně vychází, jsou taneční i pěvecké výkony a inscenační souhra všech zúčastněných.
