Drama reflektující mimo jiné naši historii let 1968 až 1990 má na svém repertoáru také Národní divadlo v Praze. Na newyorská prkna byla inscenace přenesena z londýnského West Endu, kde měla premiéru loni v režii Trevora Nunna.
Americké publikum ji přijalo vstřícně, dokonce v průběhu představení reagovalo na československé reálie a smálo se například replikám, v nichž Jan opěvuje kapelu Plastic People nebo s radostí dítěte vypráví o tom, že Rolling Stones zahrají na Strahově čili na místě bývalých spartakiád.
Do divadla s lexikonem
Pravda, před začátkem dostali všichni příchozí malou brožurku s údaji k potřebné orientaci (nejen) v nedávných dějinách Československa. Ve zkratce se tak dozvěděli, kdo je Václav Havel, co jsou zač hudebníci skrývající se pod podivným názvem Plastic People Of The Universe nebo co to je Charta 77.
Podrobně popsanou časovou osu mohou případní zájemci nalézt i na oficiálních webových stránkách hry. Newyorské publikum však s největší pravděpodobností nepřichází na Rock’n’Roll, aby zjistilo podrobnosti o malé zemi kdesi v Evropě.
Spíš ho přitahuje fakt, že Tom Stoppard napsal nové drama. Svědčí o tom nejrůznější upoutávky v tisku, například listopadové číslo módního časopisu Vogue věnovalo britskému dramatikovi a jeho hře hned několik stran.
Autora si na Broadwayi cení také odborná veřejnost – v minulé sezoně získala jeho trilogie Pobřeží utopie, vyprávějící příběh skupiny ruských intelektuálů z 19. století, cenu za nejlepší drama.
Přestože autor propaguje evropská témata mezi obyvateli Manhattanu znamenitě, kritik Ben Brantley z New York Times zasadil ve svém článku o premiéře Rock’n’Rollu okupaci Československa sovětskou armádou do roku 1967, přičemž tento fakt zmínil dokonce v palcovém titulku.
Sama inscenace byla newyorskými recenzenty hodnocena povětšinou kladně. Režisér ji obsadil vynikajícími herci (Brian Cox, Sinead Cusack, Rufus Sewell), kromě toho pracuje s mimořádně zdařilou scénografií, jíž dominuje točna.
Jednotlivé scény se na rozdíl od pražského uvedení mění v rychlém sledu, čímž dílo získává téměř "rockový" rytmus.
Otáčející se střed jeviště lze navíc v mnoha ohledech chápat symbolicky; události na scéně rotují stejně jako Floydi, Velveti nebo Stouni v podobě vinylů na gramofonu, až se postavy společně s diváky šťastně dovalí na legendární vystoupení nejslavnějších Kamenů v Praze.
