Píše se 11. únor 1953. Do tyranovy smrti zbývá necelý měsíc, ale to nikdo netuší. Národy Sovětského svazu, nejdokonalejší demokracie na světě, kde zločinnost vlastně neexistuje, neboť ta je symptomem kapitalistické společnosti, drtí strach.
Nad občany (i když to slovo by v tomto případě patřilo do uvozovek) bdí přísným zrakem nejen sám gosudar, vítěz nad fašismem Josif Vissarionovič Stalin, ale statisíce jeho pochopů, především příslušníků Ministerstva státní bezpečnosti (MGB).
Jedním z nich je i Moskvan Lev Stěpanovič Děmidov, pohledný muž s podmanivým úsměvem a krásnou manželkou Raisou, dokonale vycvičený a dokonale indoktrinovaný. "Lev se na nic neptal. Nadřízení mu narýsovali cestu a on po ní kráčel se vztyčenou hlavou. Vlast od něho mohla chtít cokoliv, bez nejmenšího zaváhání by souhlasil," píše o něm britský autor Tom Rob Smith (1979), absolvent univerzity v Cambridge, kterému jeho prvotina z roku 2008 Dítě číslo 44 mimo jiné vynesla nominaci na prestižní Man Bookerovu cenu.
InspiraceSmith se inspiroval případem Andreje Čikatila, který v letech 1982–1990 brutálně ubil třiapadesát ruských děvčat a chlapců. |
Logická otázka – nakolik může být popis Stalinova Sovětského svazu autentický, jestliže jeho autorem je Brit narozený více než čtvrt století po diktátorově skonu? Kdo se zajímá, ví. Od Solženicyna o tom, jak málo stačilo k tomu, aby člověk zemřel či zmizel v souostroví Gulag. Z české literatury si připomeneme třeba Weilovu Dřevěnou lžíci. A vrátíme-li se do Ruska, nedávno znovu v češtině vyšel obsáhlý román Vasilije Grossmana Život a osud, nemilosrdný pohled na způsob, jakým se Stalinův režim vypořádal s průběhem a dopadem války bez ohledu na kohokoliv a cokoliv.
V roce 1960 zabavil KGB (následník onoho MGB ze Smithova románu) Grossmanovi knihu už v rukopise. Vyšla až o 20 let později ve Švýcarsku a stal se z ní světový bestseller. Podobně jako nyní Dítě číslo 44, které bylo již přeloženo do sedmnácti jazyků.
Ztratili víru
Takže: Lev nepochybuje. Nechce patřit k těm popraveným z roku velkého teroru 1937, jejichž vinu lakonicky shrnul Stalin dvěma slovy: Ztratili víru. Jenže pak se stanou dvě věci. Zaprvé se najde ten mrtvý chlapec.
Jeho otec, Lvův kolega z MGB, je přesvědčen, že dítě někdo zavraždil. Oficiální zpráva však hovoří o nešťastné náhodě. A Lvovi, který o tom má z rozhodnutí nadřízených otce ujistit, mezitím unikne muž podezřelý ze špionáže, kterého má zatknout.
Dopadne ho. A tenhle nevinný (což prokáže i příšerný pokus pod dohledem psychiatra) je popraven a před smrtí jmenuje své spolušpiony. Jedním z nich má být i Lvova manželka Raisa.
Vždyť je nevinná
Dostane příkaz ji sledovat. Poslechne. A pak, přestože má určité pochybnosti, oznámí nadřízenému, že Raisa je nevinná. Následuje domácí vězení, přerušené jen povolením zúčastnit se Stalinova pohřbu, kde jsou manželé svědky zármutku tisíců, toho hluboce zakořeněného zármutku, který se konečně může nějak projevit, a posléze Lvovo přeložení k obyčejné a opovrhované policii – milici – do uralského města Vualsk.
Čtete rádi poutavé příběhy z historie podle skutečných událostí? Vyberte si na knihy.idnes.cz historické romány. |
A tam, první náhodou, druhou cíleně, najde Lev dvě další dětské oběti. Mají ústa zacpaná hlínou, rozpárané břicho, vyříznutý žaludek. Ale kde vzal pachatel hlínu, když vše je zmrzlé na kost a leží pod sněhem? Hrůza nabírá obrátky.
Neboť Lev je přesvědčen, že obětí je víc. Jenže jako obyčejný milicionář nemá žádnou pravomoc, cokoliv, co udělá, je přestoupením předpisů. Ale cosi se v něm zlomilo. Praskla ta víra. Možná zapůsobil i vliv manželky, kterou zachránil před gulagem či přímo smrtí a která mu vpálí do obličeje, že se za něj provdala ze strachu. A dodá: "Když někdo ztratí vliv a moc jako teď ty, musí počítat s potížemi: lidé mu začnou říkat pravdu. Na takovou situaci nejsi zvyklý, žil jsi ve světě chráněném hrůzou, kterou jsi vyvolával."
Avšak ani s tou pravdou to není jednoznačné, všeobecný strach je příliš mocný. Druhá polovina knihy, zahrnující Lvovo pátrání po dalších obětech a šokující odhalení, trochu ztrácí sílu tím, že se mění v thriller s poněkud vykonstruovanými úniky Raisy a Lva před jeho kolegy, kteří je honí jako špiony.
Ale i tady jsou neuvěřitelně působivé a zdrcující momenty – příběh Lvova nadřízeného ve Vualsku Něstěrova, mladého homosexuála Alexandra, jehož vynucená "pomoc" vede k obrovskému pogromu na homosexuály ve městě, popis "internátů" – příšerných sirotčinců. A hlavně tu je pořád ten děs ze skutečnosti, že člověk neznamená nic. Vůbec nic.
Tom Rob Smith vypráví bez jakýchkoli literárních či postmoderních fines, zkrátka tak, jak se psávaly realistické romány. Bohatě to stačí. V poznámce ke knize upozorňuje, že se inspiroval případem Andreje Čikatila, který v letech 1982–1990 brutálně ubil třiapadesát ruských děvčat a chlapců, byl odsouzen k smrti a někdy po říjnu 1992 popraven.
Tím, že autor přesunul příběh do krátkého období několika měsíců kolem Stalinovy smrti, se mu podařilo tento děsivý případ ještě umocnit. Hrůzné činy v hrůzném státě...
TOM ROB SMITH - Dítě číslo 44
Překlad Josef Hanzlík. Knižní klub,
384 stran, 269 korun
Hodnocení MF DNES: 80 %
