Vypadalo to, že Wajda ještě bude natáčet nějakou dobu - prý se už zajímal o námět k dalšímu filmu. Sám navíc vzpomínal, že byl celý život nemocný snad jenom jednou, a to pár dní. Naprostou většinu jeho tvorby tvoří filmy o Polsku, často o polské historii na pozadí dějin. V zachycení novodobé historie, v reflexi poválečného polského života, pak byla "jeho" tematika blízká naší historii.
Filmy jako Kanál (o varšavském povstání), Popel a démant (rozpor povinnosti a svědomí na pozadí trosek zničeného poválečného Polska, ačkoli ideologicky poněkud zabarvený postavou atentátníka - příslušníka prozápadní Armie Krajowej) nebo Nevinní čarodějové (komorní, křehký příběh potřeby citů a vztahů maskovaných světáctvím a cynismem) byl na začátku "polské filmové školy", kterou dále rozvíjel. Rozsáhlý filmový "román" Země zaslíbená (fascinující epopej o budování kapitalismu v Lodži 19. století) byl na jednu stranu přijat oficiální stranickou kritikou jako možný příslib do budoucna (ti zlí kapitalisté jsou tam opravdu monstrózně zlí). Jenže brzy potom Wajda natočil svého slavného Člověka z mramoru - deziluzivní odkrývání propagandy (tak jako Orson Welles demaskoval v Občanu Kaneovi jeden případ "amerického snu"), následovalo pokračování - Člověk ze železa, filmy jako Dirigent apod., kterými Wajda přispěl do polské kinematografie "morálního neklidu" (spojované zejména s Kieślowským a Zanussim). Válečné tematiky, zejména osudů Židů za války a polsko-židovských vztahů se týká Korczak nebo Velký týden. Po slabších 90. letech přišla Katyń (příběh katyňského masakru, exponovaného ale až v závěru filmu: Katyń je totiž vyprávěna z pohledu těch, co přežili těžkou dobu, aby hledali způsob existence v době poválečné) a samozřejmě Wałęsa. Powidoki (Mžitky) jen symbolicky uzavírají Wajdovu nejrozsáhlejší a nejznámější tematickou oblast.
Krom toho Wajda filmoval i víceméně "nepolitická" témata - zejména zpracovával předlohy J. Iwaszkiewicze, plné nostalgie, míjení, odcházení: (...)
