1.) Je nedůvěryhodné, jak se paní Spáčilová, která za komunistů držela hubu a krok a psala články plné dobových propagadistických floskulí, nyní tak vehementně prosazuje, že "svoboda volby je nedělitelná". 
2.) Kromě toho, lze silně zpochybnit její tvrzení, že "teorie, že násilí na plátně plodí násilí v ulicích, silně kulhá" – ne, nekulhá! Spáčilová bojuje se slaměným panákem. Takto totiž kritika čím dál většího podílu násilí v populární kultuře nestojí. Ohromující množství (často detailně "vymazlených") scén násilí a krutosti, které průměrný Zápaďan shlédne v TV, v PC hrách, na netu, JE JEDNÍM Z PODNĚCUJÍCÍH FAKTORŮ V REÁLNÉM ŽIVOTĚ. NIKOLIV JEDINÝM, ABSOLUTNÍM (tj. neplatí rovnice "viděls násilí = jsi inspirován = jdeš ho provést", a to vždy, 100%), ALE VÝZNAMNÝM. Živé obrazy prostě na lidi působí, ať to jak chtějí popírají – proto také pořád rostou zisky z reklam, proto se koneckonců pořád točí filmy. A proto také např. Islámský stát točí svá propagandistická, krutá videa. Běžný filmově-televizní konzument musí zákonitě hltáním násilných scén přinejmenším silně otupět, byť se nejspíš na něco podobného v reálu sám nezmůže.
Ještě jeden paradox: západní společnost neustále vzývá toleranci, mír, nekonfliktnost – ale baví se na plátně scénami přesně opačnými. Řeklo by se tedy "když už lidé porád čučí na střílečky, krev, mučení, tak budou aspoň duševně otužilí, něco je jen tak nerozhodí" – ale ne! Když dojde na lámání chleba, stačí pár teráčů a všecko je náhle ochromeno, v šoku, lidé bezmocně koukají na vývoj událostí jak tele na nová vrata. Než by se západní národy kolektivně zmohly na nějakou sebezáchovnou akci tváří v tvář islámské hrozbě, tak si zaprotestují, podiskutují – a jdou se zas podívat na nějaké hrdiny, zachraňující svět...
