Tomáš Hraj
16. 5. 2003 17:17
Řízná PECCA.
Nemůžu pominout novinářský výtvor pana Vladimíra Vlasáka, který reportuje Paula McCartney-ho ve Vídni, ačkoliv se v tomto oboru nepohybuju a jako čtenář se normálně konfrontaci s novinářsou mělkostí a plytkostí, která může být někdy snad způsobena náročností a rychlostí práce, vyhýbám a čtu jen vyhraněné tituly. Akční popis koncertu Paula McCartney-ho je veden metodou, která by mohla stejně dobře vyplnit řádky sloupku o fotbalovém derby na Spartě a je nepravděpodobné, že by se mi dostal v tomto případě do ruky, přestože ctím umění českých fotbalistů.
Autor sděluje, že Paul McCartney je (snad narozdíl od jeho poluchačů ne-li přímo fanoušků a možná jeho samotného) málo vzrostlý a ješitný. Nechce zpívat Lennona, a pokud pan Vlasák složil nějakou píseň, asi by ji také odmítl vyinterpretovat.
Po takovém úvodu mi bylo jasné, že jestli byla baletní produkce zbytečně dlouhá se dovím tím méně, čím víc myšlenek Vladimír Vlasák předvede v dalším textu.
A opravdu. Razantní bubeník Abe Laboriel a Rusty Anderson cosi skvěle vyzpívali, nikoliv zazpívali. Ano, v našich podmínkách naší malé provincie jsme zvyklí, že zpěvácká jednička našeho občanského vzorku, Karel Gott, občas něco vyzpívá či odzpívá. Podle mého názoru Paul McCartney nevyzpívává, on zpívá a hraje, a myslím, že totéž čeká a do značné míry i dostává od svých členů bandu. Zpívání je totiž v jeho případě přirozené neopakovatelné a já jsem zřejmě na rozdíl od autora v tomto extrémně náročný a stalo se mi to mimo jiné i po běžné ochutnávce The Beatles už dávno v minulosti.
Ani dalšímu textu nerozumím. Tedy rozumím, pokud jde jen o rychlé rutinní pokrytí události, která v mysli autora má jen význam vyplnění rezervovaného místa v médiu. Pokrytí, které z jakési logiky různorodosti mezi mnou, fanouškem Paula McCartney-ho a autorem může být špatně i dobře pochopitelné. Různorodost je i jeden z důvodů, že jsem fanda Paula McCartney-ho, u něj ji nacházím.
Řízná pecca Jet má zajisté rytmus a nevšední důraz na první dobu hlavní fráze. Ne všechny, ale mnoho písní Paula McCarney-ho má především nápad a vtip. Slovo řízný bych si spíš rezervoval pro dechovku.
A trochu z jiného soudku než je zpěvácké umění. Back in the USSR a projekce nám nepříjemných symbolů sovětské okupace je důkazem, že slavná osobnost preferuje fyzickou velikost národa, pokud projev kulturnosti fyzicky menšího národa je pod hranicí rozlišitelnosti. Umělec přehlédne Prahu, ale naše bývalé okupanty opakovaně navštíví. Pochopitelně, právě zevšeobecňující a narychlo šitá novinářská práce k tomu může jen přispět. Buď bych to tedy kvalitně rozvedl, nebo o tom pomlčel.
Chystám se do Mnichova a nehodlám přehodnotit Paula McCarney-ho podle nějakého více či méně negativního okamžitého osobního zážitku z takového hromadné akce.
Věřím, že pan Vlasák jen neměl dost času a místa se soustředit na reportáž s hlubší vazbou na minulost aktéra (ne hrdiny).
, ve vidni bylo cechu dost. 
