Režisér Martin Kušej v Rusalce otevřel téma incestu a sexuálního zneužívání. Jak se vyrovnáváte s tak vyhroceným pohledem?
Musím zdůraznit, že pan Kušej velmi dobře zná partituru a ví, co chce. Bavili jsme se o tom naprosto otevřeně. V jeho koncepci je pohádka pouze fikcí, kterou prožívá Rusalka ve svém nitru. Řekl jsem mu, že pochopitelně vzniká napětí mezi tímto těžkým realistickým dějem a Dvořákovou hudbou, kterou nemohu a nechci znásilnit, a která je místy velmi lehká a poetická. Shodli jsme se, že necháme ty dva prvky jít proti sobě.
Vy sám cítíte Rusalku jako pohádku, nebo jako psychodrama?
Vzpomínám si, že když jsem byl dítě, byl pro mě děj Rusalky velmi těžký až tísnivý. Tato opera přináší poselství o člověku a ve službě tohoto poselství je i celý pohádkový příběh. Proto si myslím, že i když je možný výklad, jenž sází hlavně na krásu a poetiku, tak lidské drama uvnitř je vždy velmi silné. Dvořák tu hudebně vykročil novým směrem a lze se jen ptát, kam až by došel, kdyby mu bylo dopřáno napsat ještě další opery.
Incest a znásilnění je na Rusalku mocČtěte recenzi Kušejova nastudování opery |
Jak se vám pracovalo s orchestrem, který je stavěný hlavně pro opulentní díla Wagnera nebo Strausse?
Potěšilo mě, že byl velmi otevřený a vnímavý a projevoval upřímný zájem. Hned na první zkoušce mě hudebníci požádali, ať jim o Rusalce napřed povyprávím. Pokud jde o samotné hudební pojetí, usilovali jsme o vytříbený zvuk a jasnou artikulaci, neboť Dvořák není napodobeninou jiných velkých romantiků.
Měl jste vliv na obsazení?
Světové operní domy mají pro tento účel vlastní týmy, dirigent často ani nemůže znát všechny zpěváky připadající v úvahu. Mnichovská opera má snadnější pozici než naše operní divadla, nemusí bojovat s takovými finančními limity. Například zřizuje i vlastní operní studio, kde si vychovává mladé zpěváky. S některými jsem už spolupracoval a byli výborní.
Co vás napadá, když srovnáváte světové scény s českými?
V Mnichově vládne výjimečná tvůrčí atmosféra, všichni si váží toho, že zde mohou pracovat. Třeba na orchestru je okamžitě poznat, jak moc rád hraje a objevuje nové věci. Ale to mimo jiné souvisí i se společenským oceněním jeho práce. Když uvážím, jaké podmínky mají naši hudebníci, je mi z toho smutno. Avšak jde to i směrem na východ. Pracoval jsem například ve Varšavě, jejíž Národní opera se zdá být ve své zemi více ceněná než české soubory na vlastní půdě.
Z opera Rusalka
Co bylo rozhodující pro rozjezd vaší mezinárodní kariéry?
Vstup do pařížské Národní opery, jejíž zástupci přijeli do Prahy na Čertovu stěnu, kterou jsem dirigoval. Vzápětí přišla z Paříže nabídka na Janáčkovu Věc Makropulos. Ujala se mě také britská agentura IMG. Je však rozšířenou pověrou, že pro úspěch je důležitá právě příslušnost k vlivné agentuře. Intendanty zajímá hlavně to, co člověk předvede a jaké mínění si o něm vytvoří orchestr. Neboli, jak dobře vědí i sportovní manažeři, o výsledku se rozhoduje na hřišti.
Na řadovou reprízu Její pastorkyně přišlo v Mnichově hodně lidí. Jak prožíváte fakt, že u nás je Janáček obtížně "prodejný"?
Když jsem v Paříži dělal Věc Makropulos, tak za mnou přišel jeden divák a řekl mi, že tohle dílo dosud neznal, ale že je to nejlepší opera, jakou kdy slyšel. Janáček se v tomto podobá třeba Bohuslavu Martinů nebo některým slavným českým interpretům, třeba Rafaelu Kubelíkovi, Václavu Neumannovi nebo Jiřímu Bělohlávkovi. Ti všichni došli uznání nejprve za našimi hranicemi.
