V situaci, kdy se Bernhard stává jedním z nesporných klasiků i na prknech tuzemských divadel a v příručních knihovnách vyspělých čtenářů, zazněl jako provokace hlas Oswalda Wienera, rakouského literárního experimentátora, průkopníka a teoretika kybernitiky a člena slavné avantgardní Vídeňské skupiny. Při své nedávné návštěvě Prahy totiž Wiener - představitel intelektuálního odporu proti "duchu rakouského státu" - na dotaz po svém vztahu k Bernhardově tvorbě prohlásil, že jeho dílo považuje za kýč. Takové prohlášení je slovem do pranice, do níž může český čtenář díky aktivitě některých nakladatelství a divadel v posledních letech vstoupit aktivně a dobře vyzbrojen.
Definitivně s Thomasem Bernhardem na tuzemských knihkupeckých pultech prorazilo už před pár lety nakladatelství Prostor. Bernhardovskou sérii zahájilo litanickou groteskou Staří mistři, po níž následovaly novely Wittgensteinův synovec a nyní - nejnověji - Korektura. Mladé frontě se mezitím podařilo vydat v celku Bernhardovu vzpomínkovou pentalogii Obrys jednoho života, jejíž součástí je i zmíněný Dech.
Ta pravá kumulace spílání, osamělých monologů, výpadů proti všemu a všem, jež dokolečka precizují ono "jsme uprostřed katastrofálního procesu zhloupnutí", ovšem nastala s příchodem Bernharda na česká jeviště. Prozatím vyvrcholila vydáním dvou svazků jeho her a očekáváním knihy třetí. Od loňska jsou k dispozici Bernhardovy dramatické kusy z posledních zhruba deseti let umělcova života. Nakladatelství Pallata vydalo v překladu Zuzany Augustové v jednom svazku hry Alžběta II., Jednoduše komplikovaně a Ritter, Dene, Voss. Pražský Divadelní ústav pak téměř souběžně vydal dalších pět dramat Minetti, Před penzí, Zdání klame, Divadelník a Náměstí Hrdinů. Dvě z děl obsažených ve svazku Divadelního ústavu byly už v osmdesátých letech rozmnoženy v pracovních překladech Dilií. Vedle toho všeho je dále v českém převodu dostupná také hra Immanuel Kant.
Začne-li si jednou čtenář s Bernhardem, dopadne jako nymfomanka po seznámení s Jarryho Nadsamcem. Tautologii takového vztahu zrcadlí i poznámka germanisty Kurta Krolopa, jenž připomíná, že jméno hlavního hrdiny Starých mistrů - Reger - zní stejně, když ho čteme zleva doprava i obráceně. Můžeme se vší poctivostí zkoumat, zda Wiener právě díky onomu prokazatelném setrvávání Bernhardových textů v rétorickém kruhu nevysvětlované lásky a nenávisti ke stejnému předmětu nemá pravdu. Asi těžko se však už obejdeme bez Bernhardova sarkastického, téma i čtenáře radostně vyčerpávajícího účtování s troskami měšťanského Rakouska.
Definitivně s Thomasem Bernhardem na tuzemských knihkupeckých pultech prorazilo už před pár lety nakladatelství Prostor. Bernhardovskou sérii zahájilo litanickou groteskou Staří mistři, po níž následovaly novely Wittgensteinův synovec a nyní - nejnověji - Korektura. Mladé frontě se mezitím podařilo vydat v celku Bernhardovu vzpomínkovou pentalogii Obrys jednoho života, jejíž součástí je i zmíněný Dech.
Ta pravá kumulace spílání, osamělých monologů, výpadů proti všemu a všem, jež dokolečka precizují ono "jsme uprostřed katastrofálního procesu zhloupnutí", ovšem nastala s příchodem Bernharda na česká jeviště. Prozatím vyvrcholila vydáním dvou svazků jeho her a očekáváním knihy třetí. Od loňska jsou k dispozici Bernhardovy dramatické kusy z posledních zhruba deseti let umělcova života. Nakladatelství Pallata vydalo v překladu Zuzany Augustové v jednom svazku hry Alžběta II., Jednoduše komplikovaně a Ritter, Dene, Voss. Pražský Divadelní ústav pak téměř souběžně vydal dalších pět dramat Minetti, Před penzí, Zdání klame, Divadelník a Náměstí Hrdinů. Dvě z děl obsažených ve svazku Divadelního ústavu byly už v osmdesátých letech rozmnoženy v pracovních překladech Dilií. Vedle toho všeho je dále v českém převodu dostupná také hra Immanuel Kant.
Začne-li si jednou čtenář s Bernhardem, dopadne jako nymfomanka po seznámení s Jarryho Nadsamcem. Tautologii takového vztahu zrcadlí i poznámka germanisty Kurta Krolopa, jenž připomíná, že jméno hlavního hrdiny Starých mistrů - Reger - zní stejně, když ho čteme zleva doprava i obráceně. Můžeme se vší poctivostí zkoumat, zda Wiener právě díky onomu prokazatelném setrvávání Bernhardových textů v rétorickém kruhu nevysvětlované lásky a nenávisti ke stejnému předmětu nemá pravdu. Asi těžko se však už obejdeme bez Bernhardova sarkastického, téma i čtenáře radostně vyčerpávajícího účtování s troskami měšťanského Rakouska.
