Je až k nevíře, kolik velkých osobností světové fotografie je české nebo maďarské národnosti. Zatímco však většina našich fotografů získala světovou proslulost, aniž trvale žila v zahraničí, fotografové maďarského původu se bez výjimky mezinárodně proslavili až v emigraci. Výstava nazvaná Ti, kteří odešli, a ti, kteří zůstali byla připravena ředitelem Maďarského muzea fotografie v Kecskemétu Károlym Kincesem a v Praze je uváděná díky Správě Pražského hradu a Maďarskému kulturnímu středisku. Expozice poskytuje ojedinělou možnost porovnat díla Andrého Kertésze, Brassaie, Lászla Moholy-Nagye, Roberta Capy, Martina Munkácsiho a dalších autorů z řady maďarských emigrantů, kteří významně přispěli k vývoji světové fotografické tvorby a bývají zastoupeni i v těch nejstručnějších dějinách fotografie, s pracemi autorů, již zůstali v Maďarsku a dnes jsou známi jen skupince expertů na středoevropskou fotografii. K výstavě je vydán rozsáhlý katalog, jenž se ovšem v Praze prodává téměř za dvojnásobnou cenu než ve Francii či Německu - tedy za více než dva tisíce korun; organizátoři naštěstí poskytují za přijatelnou cenu alespoň překlad textů. V úvodu tohoto katalogu Károly Kinces tvrdí, že maďarští fotografové, kteří zůstali doma, nejspíš nebyli o nic méně talentovaní než jejich kolegové působící v cizině. Odvážnou tezi však nedokládá text ten se daleko více než vlastní charakteristice a analýze maďarské fotografie věnuje značně nacionalisticky pojatým dějinám Maďarska a výčtům významných maďarských osobností - ani sama výstava. Jestliže obdobná přehlídka maďarské fotografie, uvedená na sklonku 80. let v Národním muzeu fotografie, filmu a televize v Bradfordu, akcentovala z domácích maďarských tvůrců především průkopnická reportážní díla Jánose Müllnera a Károlyho Eschera, která jsou skutečně srovnatelná s Kertészovými či Munkácsiho fotografiemi, v Kincsesově výběru je příliš velký prostor věnován průměrným piktorialistickým snímkům, kýčovitým symbolickým aranžmá Nándora Barányho s kostlivci v černých pláštích nebo líbivým žánrovým obrázkům; naopak nejvýznamnější tvůrci progresivních děl, zmíněný Károly Escher či Imre Kinszki, jsou zastoupeni jen velmi torzovitě a János Müllner úplně chybí! Výhrady je nicméně možno mít i k prezentaci světově proslulých emigrantů. Například ten, kdo nezná podrobněji díla Kertésze či Moholy-Nagye, nepochopí z několika málo nepříliš šťastně vybraných příkladů jejich zásadní význam v dějinách světové fotografie. Problematické také je, že mnohé fotografie nejsou dobovými autorskými originály, ale novějšími (v případě Munkácsiho dokonce posmrtnými) zvětšeninami, což kromě jediného snímku Rudolfa Balogha není nikde uvedeno. V původním katalogu nejsou názvy ani datace snímků a mezi těmi, kteří odešli, je zastoupena Irena Blühová, která nikam neodešla, ale téměř celý život zůstala na rodném Slovensku. Přes všechny tyto výhrady je nepochybně dobře, že si tuto expozici s mnoha vynikajícími díly, putující po premiéře v Arles po Evropě, máme možnost prohlédnout i u nás, kde jsme toho v posledních letech z maďarské fotografie věru mnoho neviděli.
Ti, kteří odešli, a ti, kteří zůstali. Výstava maďarské fotografie 20. století. Kurátor Károly Kincses. Tereziánské křídlo Starého královského paláce, Pražský hrad. Výstava se koná do 3. ledna 1999.
