Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Koncert Diany Krall aspiruje na událost roku

  5:02aktualizováno  5:02
Nečekal to asi zdaleka každý. Dokonce ani ten, kdo má Dianu Krall opravdu rád, sleduje ji a byl třeba i na všech jejích předešlých pražských koncertech. Její pondělní vystoupení v pražském Kongresovém centru se totiž lišilo od všeho předtím.

Diana Krall, Praha, Kongresové centrum, 12. 11. 2012 | foto: ČTK

Ne, že by předchozí koncerty byly špatné, naopak. Ale byly tak nějak tradiční, očekávané. To, co předvedla v rámci show k aktuálnímu albu Glad Rag Doll, ji ovšem představilo v úplně novém světle. Můžeme spekulovat, nakolik ji k současné poloze dovedlo manželství s nadstylovým Elvisem Costellem (a tudíž navázání kontaktů s úplně novým muzikantským okruhem) a nakolik "normální" muzikantské zrání. Nakonec to není ani podstatné. Důležitý je výsledek.

Diana Krall, Praha, Kongresové centrum, 12. 11. 2012

A ten byl brilantní. Obklopena skvělou kapelou, ve které se sešla dokonale versatilní rytmika z desky (Dennis Crouch - kontrabas, Jay Bellerose - bicí) se skvělým houslistou (resp. multiinstrumentalistou, také kytara, banjo, ukulele) Stuartem Duncanem, kytaristou Aramem Balakianem a klávesistou a akordeonistou Patrickem Warrenem, byla Diana Krall u klavíru zamilovanou sexy kočkou, dekadentní barovou děvkou, starostlivou mámou i drsnou bluesmankou. To všechno sice uměla vždycky, ale nikdy předtím nešla tolik na dřeň.

Koncert byl především příkladně dotaženým divadelním představením. V něm kromě navýsost přirozené Diany, jež nepochybně vede stejné nebo podobné průvodní slovo pokaždé, ale vždycky poskytne publiku přesvědčení, že je přítomno momentální improvizaci, hraje hlavní roli podoba scény (opona, světýlka, starý gramofon i šantánové pianino v rohu) a projekce, které ilustrují děj písniček.

Diana Krall, Praha, Kongresové centrum, 12. 11. 2012

Ladění večera nalinkoval už jeho úvod. Opona "jakoby" shořela, na plátně se objevil Steve Buscemi a do hudebního podkladu, nejprve playbackovaného, postupně "předaného" kapele, vyvolával do písně When The Curtain Comes Down, která nové album paradoxně uzavírá. Následující číslo We Just Couldn't Say Goodbye uvedlo vše na pravou míru. Právě ono totiž Glad Rad Doll otevírá.

Kapela vlastně nehraje žádný jazz. Samozřejmě, jedná se většinou o populární hudbu z 20. a 30. let, jež byla jazzem kompletně prorostlá, ale v podání téhle party se ocitá zcela mimo standardní hranice. A ať si o tom myslí, kdo chce co chce, nejblíže má ke klasické poloze Toma Waitse, který je ostatně zpěvaččiným oblíbencem a jehož Temptation v takřka "vzorové" verzi na setlistu nechyběla.

Diana Krall, Praha, Kongresové centrum, 12. 11. 2012

Právě při ní na pozadí běžela projekce ze stařičkého fantastického a trošku strašidelného filmu Georgese Méliése, fragmenty jehož snímků se objevily ještě několikrát. (Bylo by tomu tak i bez Scorseseho pětioscarového Huga?) Atmosféru skvěle doplnila i obrazová citace z Langovy sci-fi Metropolis při jedné z nejslavnějších písní programu i alba Lonely Avenue, ve které si užil jednu ze svých minut slávy kytarista Balakian rozvazbenou a přitom dokonale zapadající hrou, vlastně citující (stejně jako v řadě jiných partů) slavnějšího kolegu Marka Ribota, který většinu strun obhospodařoval ve studiu.

A podobně se Balakian odvázal v netypickém, alternativním aranžmá Berlinovy How Deep Is The Ocean (How High Is The Sky), jedné z nejslavnějších položek tzv. "great american songbooku". Ta ovšem patřila do sorty těch písní, kterými byl repertoár z nového alba doplněn z jiných zdrojů. Ať už ze zpěvníku mj. dalšího oblíbence Diany Krall Nata Kinga Colea jako Boulevard Of Broken Dreams, dalšího standardního kusu On The Sunny Side Of The Street nebo Running Wild z filmu Někdo to rád horké, kterou Balakian s akustikou a Duncan s houslemi rozjeli jak Django Reinhardt se Stéphanem Grappellim blahé paměti.

Dvě kapelové půlky koncertu byly odděleny krátkým blokem, ve kterém sama Diana Krall přesedla k rozbřinkanému pianinu, popovídala a zavtipkovala si s publikem a mimo jiné vystřihla titulní písničku alba Glad Rag Doll (na studiové nahrávce ovšem zní jen Ribotova akustická kytara).

Diana Krall, Praha, Kongresové centrum, 12. 11. 2012

Finále před "pokusným závěrem" obstaralo husté blues I'm A Little Mixed Up, po krátké chvilce zdráhání pak došlo na dva přídavky. V první, zvláštní předělávce písně Ophelia od amerického The Bandu, jejíž zařazení překvapilo i největší znalce, se blýskl Stuart Duncan až brutálně zkresleným zvukem houslí. Na dobrou noc nemohlo z alba Glad Rag Doll zaznít nic jiného než Prairie Lullaby, ukolébavka z repertoáru Jimmieho Rodgerse.

Naprosto koncentrovaná a přitom krásně uvolněná hra všech zúčastněných, přirozené frontmanství Diany Krall (včetně jejího zpěvu, který kupodivu jen v pár okamžicích ovlivnilo nachlazení), skvělý výběr repertoáru a jeho úprav včetně několika překvapení, bezchybná a naprosto vkusná a přitom každou minutu zábavná podívaná. To všechno by v této lize mohlo být samozřejmé. Ale není. Kolik tak silných koncertů jsme letos viděli?

Hodnocení 100 %

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.