Po až divadelním zážitku z turné Glad Rag Doll před čtyřmi lety to nyní byla opět klasická Krallová s tříčlennou kapelou starých bardů a tradičním repertoárem. Může nám být líto, že se Česku vyhnula šňůra k albu Wallflower, na níž hrála předělávky od Boba Dylana, Toma Waitse či Joni Mitchellové, ale na vyznění nedělního koncertu to neubralo.
Diana KrallováMísto konání: Kongresové centrum, Praha 3. července 2016 |
Krallová přivezla střídmě pojatou scénu v podstatě jen s různobarevně nasvícenými závoji. V centru dění byla ovšem ona, její klavír, kontrabas, bicí a kytara a Bob Hurst, Karriem Riggins a Anthony Wilson, kteří je obsluhovali. Nutno dodat, že s absolutní lehkostí a bez zaváhání.
Střídaly se balady s rychlejšími kusy, prakticky v každé z písní zaznělo nejméně jedno neprotahované a účelné sólo a diváci tyto pasáže pokaždé odměnili potleskem.
Kromě aplausů mezi písničkami by jinak bylo v hledišti možné slyšet spadnout špendlík. Publikum si vychutnávalo hudbu a jediná vlna lehké nespokojenosti nastala, když se Krallová po hodině hraní zvedla, spolu s kapelou uklonila a odešla do zákulisí. Jen hodina?
Naštěstí se čtveřice hudebníků záhy vrátila a začala jízda, která v divácích vyvolala nadšení – California Dreamin’ od The Mamas & the Papas, Dylanova Wallflower a další čtyři přídavkové skladby natáhly set na regulérní délku.
Navzdory velkolepému prostoru Kongresového sálu někdejšího Paláce kultury to byl koncert velice komorní až intimní. Krallové kapela hrála tiše, přesto měla produkce odpovídající dynamiku. Je až zvláštní si uvědomit, že na tom samém místě se před třiceti lety tleskalo Gustávu Husákovi. Ovšem každý takový povedený večer aspoň dává vzpomenout, že už můžeme aplaudovat skutečným hvězdám. A dobrovolně.
