S nápadem uvést detektivku, v níž v domě zavaleném sněhem spolu soupeří osm potenciálních vražedkyň, přišla herečka Linda Rybová. Sobě vybrala roli služebné Luisy a ostaním režisérku, Viktorii Čermákovou.
* Jak se cítíte jako najatá režisérka?
Velmi pohodlně. Většinou se pouštím do vlastních projektů, nosím v sobě téma, které mě zajímá a nutí k zpracování. Jenže realizovat nezávislé projekty je vždy dlouhý proces, který začíná sháněním peněz. A často končívá tak, že mám hotové představení, které mě stálo všechny síly a není ho kde hrát, protože chybí alternativní divadelní prostory. Je ohromně příjemné být v divadle, kde si člověk nemusí sám dělat technikáře.
* Čím je pro vás v podstatě bulvární Thomasova hra zajímavá?
Původní text mi připadal strašně zastaralý, proto jsme přizvaly Karla Steigerwalda, aby s ním něco provedl. Pustily jsme se do toho proto, že jsme chtěly dát dohromady partu fajn hereček. Důvod, proč Linda trvala na tom, abych inscenaci režírovala já, byl asi fakt, že se vše bude dělat v kamarádském ovzduší, že se nasmějeme a že se taková atmosféra snad přenese na diváky.
* Jak se Steigerwaldova úprava liší?
Pověstný ironik Karel Steigerwald byl nabídkou, ať Thomasovu hru upraví na něco skutečně zábavného, trochu vyděšen. Ze začátku si zoufal, co by si tak mohl počít s osmi ženami. Pak se ale do toho dostal a když se mu v textu objevili masožraví netopýři, tak ho, myslím, začal konečně bavit. Vložil do hry velmi dobrou nadsázku a ta opodstatňuje uvedení textu. Originální verze je tak trochu odvar Agathy Christie, dnes ovšem prakticky nehratelná - může být současný divák zděšen, že tajnou neřestí žen v hře je hraní karet?
* Oceněný filmový přepis Françoise Ozona také zvolil výraznou stylizaci..
Pro Ozona to byla jistě skvělá příležitost obsadit ikony francouzského filmu a divadla, ale my jsme mu jeho skvělé nápady přece nemohly ukrást. Takže jsme musely vymyslet jinou cestu.
* Hra je sice o osmi ženách, nehraje se však příliš o nich samých, ale o jejich vztahu k jedinému muži.
Ano, nejsou moc sympatické a navíc soupeří o jednoho muže. Paradoxně mi to v něčem připomíná hru Elfriede Jelinekové Nemoc aneb moderní ženy, kterou jsem inscenovala v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Ženám v Jelinekové hře je umožněn zajímavý tvůrčí život až po smrti a jsou vyobrazeny jako upírky. Tohle je trochu podobné - všech osm žen žije v domě, který koupil, zařídil a platí jeden muž, jenž je po celé dění za scénou. Všechny postavy se snaží z toho muže vyždímat maximum, a to je jistě podnět k zamyšlení. V novém století jsme ještě zcela nezpracovali proměnu vztahu mezi muži a ženami. Mají ženy pracovat? Co to vlastně znamená chovat se opravdu žensky? Na jakých principech má v novém století fungovat rodina? Nevím, zda se mi toto podaří vpravit do zábavné detektivky, která je ještě tak trochu pohádkou. Ale pokud se tam něco z těchto úvah objeví, bude to, myslím, docela zábavné.
