Devendra Banhart patří do podobného šuplíku jako třeba Beck. Svým způsobem se jedná o písničkáře, který však má natolik bujnou zvukovou a vůbec muzikantskou představivost, že se s pouhou jednou kytarou nikdy nespokojí.
Jestliže bývá Banhartova hudba dávána do souvislosti s vlnou tzv. freak-folku, v jeho případě je třeba zdůraznit především první polovinu složeniny, tedy slovo "freak", podivín.
Devendra Banhart: MalaVyd. Nonesuch, distr. v ČR Supraphon |
Není divu, že si Banhartova talentu – a podivínství – povšimla po sedmi albech vydaných jinde firma Nonesuch, kterou svérázné osobnosti zajímají. A nová deska skutečně dělá Banhartovi čest, mluví se dokonce – čtyři roky po předchozím titulu – o jeho velkém comebacku.
Nese se v širokém spektru od jakéhosi lo-fi diska, ohlasů "staré nové vlny" i trip hopu, přes vyloženě alternativní polohy až po ušlechtilý folk a autentickou latinu (Banhart má půl venezuelské krve). To vše v nostalgické náladě, ale zároveň s velkým nadhledem, daným jen dospělým mistrům.
