Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Děti nejvíc ocení humor a napětí

  1:00aktualizováno  1:00
Iva Procházková je nejvýraznější českou vypravěčkou příběhů pro děti a mladé čtenáře. A občas je nešetří: třeba v románu o epidemii v Česku, která z lidí nechá jen oblečení.

Spisovatelka Iva Procházková | foto: Jan ZátorskýMF DNES

Iva Procházková (1953) má jako málokdo úspěch v zahraničí – její knížky vycházejí pravidelně v zemích německého jazyka, kde jedenáct let emigrace žila, ale také v Holandsku, Skandinávii či Španělsku. Zdá se, že se prosadí i Tanec trosečníků, příběh takřka thrillerový.

Roald Dahl říkal, že psát pro děti je to nejtěžší. Souhlasíte?
Je to těžké, protože se snadno začnete podbízet. Děti jsou neúprosné a jejich čtenářská pozornost se nezískává snadno. Autor si začne vypomáhat, třeba i lacině. Ale literatura pro dospělé s sebou nese opačné riziko: touhu udělat dojem.

Do dětské literatury vnášíte komplikovaná témata, například v knížce Myši patří do nebe umře hrdinka na druhé stránce. Existují hranice, za které by autor pro děti neměl jít?
S knížkou Myši patří do nebe jsem chtěla oslovit nejmenší čtenáře. Je to můj pokus, jak zmenšit jejich strach ze smrti. Ten má člověk od chvíle, kdy začíná chápat svou konečnost, tedy většinou velmi brzy. Psát knížku, která si klade za úkol být jenom veselá, by mě nebavilo. Takové ani netvořily základ mé dětské knihovny. Tam byl třeba Malý Bobeš J. V. Plevy, který se nevyhýbá tatínkově nezaměstnanosti, alkoholismu či smrti bratříčka – a stejně jsme ho četli a rozuměli mu. Myslím, že tentýž příběh se dá napsat pro šestileté děti i dospělého čtenáře – záleží na tom, co vyzdvihnete a co potlačíte. Děti nejsou estéti, příliš nehodnotí krásu věty a vyprávěcí styl, zato ocení humor a napětí. Dobrý příběh poznají instinktivně.

Tanec trosečníků je vaše druhá antiutopie po Sovím zpěvu. Máte úzkost ze současnosti?
První úzkost přišla v Brémách, kde jsem psala Soví zpěv. Pozorovala jsem tam neschopnost dospělého světa přenášet na mladé určitou vzájemnost, pocit blízkosti. I Tanec trosečníků, který jsem psala předloni v Praze, vyplývá z obavy. Děsí mě naše závislost na médiích. Jako by nás okrádala o vlastní individualitu. Jako bychom svobodu, kterou nabízejí, neuměli zpracovat. Samorost Mojmír v mém románu je jedním z mála, kdo se mediální nákaze ubrání. Má svůj svět, možná malý, ale autentický. Osobní postoje si utváří ze vztahů v bezprostředním okolí – podobně, jak to ve společnosti dřív fungovalo. V závěru je sice ztroskotancem, ale věříme, že i z toho vytvoří něco ryzího.

Vy se však efektním akčním scénám vyhýbáte. Záměrně?
Dalo se to napsat jako sci-fi, ale já měla vždy ráda spíš příběhy George Orwella či Raye Bradburyho – založené víc na člověku než na technice. Čím udělám hrdinu méně intelektuálního, tím zajímavěji reaguje. V situaci, jež přerůstá zkušenosti a chápání nás všech, jsou jeho postoje často nejmoudřejší. Globální hroucení civilizace jsem nechala doléhat z dálky jako ozvěnu. Stačí náznaky – harašící televize, neúplná esemeska, malý krámek v nejbližší vesnici – čtenář si sám dokreslí, co potřebuje.

Když jste začala psát pro děti, chtěla jste se hlavně vyhnout režimnímu dozoru, nebo už tam bylo tíhnutí?
Ne, vůbec. Propracovávala jsem se k cestě novelistky, v níž jsem kvůli dobovým okolnostem nemohla uspět. A já jsem přes určitý romantický rys své povahy věcná: chtěla jsem, aby mé příběhy někdo četl. Tehdy za mnou přišel známý z Albatrosu, že by mi snad prosadil dětskou knížku. Nevěděla jsem, jestli na to vůbec mám, ale vycházely ve vysokých nákladech a představa, že můj příběh bude číst dvacet tisíc dětí, rozhodla. Nakonec jsme o vydání bojovali šest let. Mezitím už jsem měla v šuplíku další rukopis. Zjistila jsem totiž, že mě dětské příběhy baví, že se při psaní báječně uvolním a můžu si po libosti vymýšlet.

I když píšete o sobě, vaše knížky zpravidla vaše dětství výslovně nepopisují.
Ale pokaždé se tam dostane něco konkrétního. Do Času tajných přání, psaného v Rakousku, jsem ze stesku po domově vložila osobní zážitky. Knížka měla nakonec ohlas i u západoevropských čtenářů, kteří si život v totalitě nedovedli představit. Hrdinka totiž přes všechen lokální kolorit žije sebestředný život pubertální holky. Já měla v dospívání toštěstí, že jsem přes tátu zažila dějiny. V osmašedesátém se dělaly všude, i u nás v obýváku. Scházeli se tam lidi všeho druhu, vyměňovali si názory, hádali se. Bylo mi patnáct, ale přece jen jsem cítila vzrušenou atmosféru zlomu. Záhy následoval pád zpátky na zadek. A potom, táta hrozně brzy umřel a pro mě skončila jedna důležitá etapa.

Ovlivnil vás v tvorbě nějak váš otec, známý spisovatel a scenárista Jan Procházka?
Na to nebyl čas. Začínali jsme si báječně rozumět, viděl, že začínám psát, určitě bychom postupně našli kolegiální vztah. Ale já jsem se zpočátku spisovatelství bránila. Dělala jsem hodně pro to, abych si našla jinou profesi. Ale člověk si neporučí – psaní zvítězilo. Nakonec jsem podědila i tu scenáristiku. Tanec trosečníků jako film je pro mě výzva, které se asi neubráním. A jiná výzva se už realizuje. Film Bouřlivě s tebou se už začal natáčet. A že právě tohle téma mnohým může připadat vyzývavé, nepochybuju. Vztahy jsou vždycky kontroverzní a ty homosexuální obzvlášť. Tentokrát žádná Zkrocená hora, ale česká a moravská provenience. Mimochodem i v tomhle filmu hraje smrt důležitou roli, jenom v jiné rovině.

V knížce Myši patří do nebe před hrdinkou defilují klíčové okamžiky. U jakých se při ohlížení zastavíte vy?
Je zajímavé, že ty klíčové nemusí být atraktivní. Třeba olomoucká prababička. Dodnes ji vidím, jak si to sune středovou uličkou svatého Mořice k oltáři a nic odstředivého nevnímá: klekla a začala se modlit. Jednoduchá ženská, ale v některých věcech měla jasno a nenapadlo ji, že by se za ně měla stydět nebo je zastírat. A potom, před emigrací, nám ji jeden dobrý známý, Němec, „rozumně“ rozmlouval. Byli jsme s manželem skleslí, usnula jsem a měla sen o místnosti s dveřmi, jež nemůžu otevřít. Probudila jsem se se slovy: Kašlem na rozum, musíme odjet. A manžel řekl: Jsem strašně rád, žes to řekla – z pocitu odpovědnosti bych to sám nerozhodl.

A co okamžiky při práci?
Napíšete hodně věcí, ale jen několikrát zažijete skutečné napojení, kdy víte, že takhle byste si to sama nikdy nevymyslela. Prostě jste u pípy. Čepujete a nemyslíte, kolik je hodin, protože za chvíli pivo dojde. Pak je pryč a druhý den málokdy něco změním. Podobných okamžiků je strašně málo. Strašně moc je naopak těch, kdy si to musíte vypotit, vysedět, přepisovat znova a znova, než z toho něco je...





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Z filmu Muži, kteří nenávidí ženy
Milénium představí Lisbeth Salanderovou popáté. Příštím dílem skončí

Knižní sága Milénium odstartovala úspěch severské krimi, na které se později svezli i autoři, jakými je Jo Nesbo nebo Jussi Adler-Olsen. V září vyjde další...  celý článek

Kunal Nayyar na Emmy Awards (Los Angeles, 22. září 2013)
Manželka si myslela, že Teorie velkého třesku je porno, líčí herec

Kunal Nayyar patří mezi nejlépe placené televizní herce světa. Už deset let září v oblíbeném sitcomu o partě kalifornských podivínů Teorie velkého třesku jako...  celý článek

Obálky knihy Animalium
Půvabně ilustrované Animalium by mohl ocenit i Harry Potter

Nakladatelství Albatros vydává knihu Animalium, která je nebývale půvabnou poctou světu zvířat. „Tohle muzeum je úplně jiné než jakékoliv, které znáš. Má...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.