Jako by Seidl u mikroskopu třídil lidské hemžení, zaostřoval jen na křiklavé krajnosti - a kdyby snad nedejbůh objevil jakžtakž slušného smrtelníka, štítivě by ho smetl mezi odpadky. Nehodí se mu. Nehodí se do přehlídky marnosti, tak kruté a tak záměrné, že navzdory oněm plamenům pekelným může i studit jako psí čumák.
Psí dny nemají klasicky klenutý příběh ani ústředního hrdinu. Trochu se podobají Americké kráse, neboť také nakukují za fasády jistot a nažehlených závěsů ve zdánlivě spořádané čtvrti, a do jisté míry se blíží třeba Pianistce, protože rovněž hledají především pokřivené podoby sexu. Coby roznětku používá Seidl úporná vedra napínající podrážděnost lidí po nejzazší mez; jako úhel pohledu obnovuje estetiku ošklivosti, tak hustou, až z ní činí manýru.
Svět podle Siedla je následující: řada domků jeden jako druhý, před nimi učesané trávníky, bazény, sekačky, lehátka. Uvnitř pak především koupelny, záchody a ledničky, kde s oblibou zastihuje své hrdiny - v nejhlubším soukromí a vesměs (polo)nahé, povislé, zpocené, v nedbalkách, poničené, uštvané, zpustošené, zlomené, zbité, vyhaslé, vrásčité, tlusté, vychrtlé. Situace, v nichž je sleduje, jsou obdobné: tajné slabosti a hříchy, tupost, hrubost, tyranie, ponižování, zraňování, zvrácenost, nechutnost, ubohost. Občas má člověk chuť na režiséra zakřičet: "Neprodlužuj to, už ti věříme, že jsi drsňák", ale přestože se žaludek zvedá téměř stejně jako postavám na plátně, oči se odvrátit nedokážou.
|
Psí dny | |
| Režie | Ulrich Seidl |
|
Scénář |
Ulrich Seidl Veronika Franz |
| Produkce | Helmut Grasser |
| Kamera | Wolfgang Thaler |
| Hudba | Markus Davy |
| Hrají | Alfred Mrva Maria Hofstätter Georg Friedrich Christine Jirku Viktor Hennemann Gerti Lehner Erik Finsches Claudia Martini Victor Rathbone |
| Žánr | Drama |
| Původní název | Hundstage |
| Délka | 120 minut |
|
Psí dny - premiéry | |
| Kina | 10. října 2002 |
Seidlův film je nemilosrdný k nositelům zla i k jejich příliš trpným, vesměs ženským obětem. Ale chce-li svou provokaci hnusem obhájit sdělením ve stylu "pokrytecký měšťáček se děsí pravdy a svobody", vhání ho černobílé vidění do úzkých. Zná jen nešťastné úchyly, nebo šťastné blázny; nic mezi tím. A tak vypasení sousedé schopní zabít za škrábanec na novém autě získají nádech až moc očividné karikatury. A dokonce sbírají sympatie tím více, čím drzeji jim moralistní tón káže oslavovat a tolerovat to "šťastné ptáče", bláznivou stopařku, která se hrabe v cizích peněženkách, drmolí citáty z reklam a pokřikuje "Jsi tlustá, brzy umřeš".
Nakonec přemíru špíny odplaví úlevný déšť, jenže to je hodně laciná očista po drásavosti natolik zálibné. V Magnolii padaly z nebe i žáby; byl to zážitek také silný, rovněž obdivuhodný po stránce filmařské, ale méně pozorovatelský a mnohem více lidský.
|
Servisní článek k filmu najdete ZDE. |
 Fotografie z filmu Psí dny. |
 Fotografie z filmu Psí dny. |
 Fotografie z filmu Psí dny. |
 Fotografie z filmu Psí dny. |
 Fotografie z filmu Psí dny. |
 Fotografie z filmu Psí dny. |
 Fotografie z filmu Psí dny. |
 Fotografie z filmu Psí dny. |
