Cenu za nejlepší režii si odváží tádžická Mise, výpověď o zemi zdrcené válkou, jejíž autorka Majram Jussupová žije v Moskvě: "Do Tádžikistánu jezdím, ale turistům bych to neradila - a točit se tam taky nedá." Cenu za nejpůsobivější příběh pak dostal belgický dokument o genocidě ve Rwandě nazvaný Mrtví jsou naživu, který natočila Anna van der Weeová podle deníku jedné novinářky; film už má trofeje z přehlídek v San Francisku a New Yorku.
Znásilněné ženy, žebrající děti, tanky, lágry, mučení. Kdo byl ochoten ještě platit za takovou podívanou? "Vesměs hodně mladí lidé kolem dvaceti. A překvapilo mě, jak bez ostychu a dlouze pak s hosty diskutovali," říká ředitel festivalu Igor Blaževič z pořádající Nadace Člověk v tísni. U dobrých filmů se diváci ptali víc na tvůrčí stránku, u těch slabších se debata točila spíš kolem politické situace v té které zemi. Provokace se nekonaly - jen filmaře z postsovětských zemí zaskočil dotaz na počet jaderných hlavic či stav posádky v Bajkonuru.
Do Francouzského institutu se lidé teprve učili chodit, zato známá klubová kina neměla o návštěvníky nouzi. Pokladní v Matu říká, kdy měli vyprodáno, zažila i telefonické rezervace. Její kolega v Evaldu byl na tom podobně: "Jednou 97, jindy 112 lidí, přitom byl parný víkend." Na otázku, proč tráví čas na tak neradostných filmech, dvě maturantky odvětily: "To je přece to nejmenší, co pro ně můžeme udělat!" Pro ně - tím myslí hrdiny filmů i uprchlíky z Kosova, k nimž putuje výtěžek ze vstupného. Vysokoškolák pak vysvětluje: "Chci si udělat přesnější obrázek o světě než z televizních zpráv." Je tedy jen logické, že právě o mimopražská univerzitní centra chtějí pořadatelé příště festival rozšířit. Nové publikum by si prý vytipovali a současně předem "vychovali" okružní jízdou s videokazetami po školách i neziskových organizacích.
"Bylo to depresivní, ale velmi poučné," říká o hodinách strávených nad filmy člen poroty Jiří Králík. "Najednou začnete myslet jinak - jako když jsem poprvé navštívil Moskvu, a pak jsem byl strašně šťastný, že se vracím domů." Známe jen pojmy - Rwanda nebo Kosovo, ale vůbec si neumíme představit, co obnášejí: "Nevíme, co všechno se ve světě děje, ani to neumíme pochopit, ale mudrujeme, zda bombardovat nebo ne." Profesně Králíkovi trochu vadilo, že řada snímků logicky působí subjektivně, neboť znepřátelené strany těžko svede kamera k jednomu stolu. Přesto by každému tuzemskému občanovi "předepsal" aspoň jeden takový titul.
Festivalové filmy se ode dneška do 11. června znovu promítají v pražském Aeru a Městské knihovně, na karlovarském festivalu budou k vidění v kině Drahomíra, vítězná díla uvede Česká televize.
Pražské Argo vydalo i knihu Jeden svět.
Znásilněné ženy, žebrající děti, tanky, lágry, mučení. Kdo byl ochoten ještě platit za takovou podívanou? "Vesměs hodně mladí lidé kolem dvaceti. A překvapilo mě, jak bez ostychu a dlouze pak s hosty diskutovali," říká ředitel festivalu Igor Blaževič z pořádající Nadace Člověk v tísni. U dobrých filmů se diváci ptali víc na tvůrčí stránku, u těch slabších se debata točila spíš kolem politické situace v té které zemi. Provokace se nekonaly - jen filmaře z postsovětských zemí zaskočil dotaz na počet jaderných hlavic či stav posádky v Bajkonuru.
Do Francouzského institutu se lidé teprve učili chodit, zato známá klubová kina neměla o návštěvníky nouzi. Pokladní v Matu říká, kdy měli vyprodáno, zažila i telefonické rezervace. Její kolega v Evaldu byl na tom podobně: "Jednou 97, jindy 112 lidí, přitom byl parný víkend." Na otázku, proč tráví čas na tak neradostných filmech, dvě maturantky odvětily: "To je přece to nejmenší, co pro ně můžeme udělat!" Pro ně - tím myslí hrdiny filmů i uprchlíky z Kosova, k nimž putuje výtěžek ze vstupného. Vysokoškolák pak vysvětluje: "Chci si udělat přesnější obrázek o světě než z televizních zpráv." Je tedy jen logické, že právě o mimopražská univerzitní centra chtějí pořadatelé příště festival rozšířit. Nové publikum by si prý vytipovali a současně předem "vychovali" okružní jízdou s videokazetami po školách i neziskových organizacích.
"Bylo to depresivní, ale velmi poučné," říká o hodinách strávených nad filmy člen poroty Jiří Králík. "Najednou začnete myslet jinak - jako když jsem poprvé navštívil Moskvu, a pak jsem byl strašně šťastný, že se vracím domů." Známe jen pojmy - Rwanda nebo Kosovo, ale vůbec si neumíme představit, co obnášejí: "Nevíme, co všechno se ve světě děje, ani to neumíme pochopit, ale mudrujeme, zda bombardovat nebo ne." Profesně Králíkovi trochu vadilo, že řada snímků logicky působí subjektivně, neboť znepřátelené strany těžko svede kamera k jednomu stolu. Přesto by každému tuzemskému občanovi "předepsal" aspoň jeden takový titul.
Festivalové filmy se ode dneška do 11. června znovu promítají v pražském Aeru a Městské knihovně, na karlovarském festivalu budou k vidění v kině Drahomíra, vítězná díla uvede Česká televize.
Pražské Argo vydalo i knihu Jeden svět.
