Formálně je totiž řada věcí jinak, zejména to, že po trilogii alb s Benem Hillierem si kapela našla nového producenta, mladšího a velmi talentovaného Jamese Forda, který proslul se skupinou Simian Mobile Disco a produkcí desek pro Arctic Monkeys či Klaxons.
Zároveň vyplulo na povrch, že ve studiu Depeche Mode nezažívali jenom klid. David Gahan například zmiňoval, že takovou hádku s Martinem Gorem, čí písničky se na album mají vybrat, nezažil patnáct let.
A pak je tu politika. Už prvním singlem s jasným názvem Where’s the Revolution Depeche Mode přes všechny ty posměšné falešné plnovousy v klipu avizovali, že se po šestatřiceti letech skrývání v černé stylizaci a mezi synťáky poprvé pustí do sociálně kritických textů, které ostatně v současném politickém nastavení mohou pouze podtrhnout temnou atmosféru jejich písní.
Což o to, singl samotný zafungoval, vzbudil emoce a diskuse, zda jde o skutečnou snahu skrz muziku apelovat, nebo přece jen kapku křečovitou pózu od kapely, která nikdy politická nebyla.
Jenže pozorný poslech ukazuje, že ve skutečnosti se toho v amalgámu, ze kterého Depeche Mode spojují svoje písně, příliš nemění. Čistě zvukově je novinka čerstvější a aktuálnější, ale obsahově se kapela do žádných revolucí věru nepouští. Základem písní na desce Spirit zůstává temné elektronické blues v pomalých tempech, s hypnoticky opakovanými mantrami, jako je píseň So Much Love.
V zátylku nemrazí
Ve zvukovém designu, stylu, feelingu a vytváření nálad zůstávají Depeche Mode přesvědčiví a nenapodobitelní, čemuž ještě dopomáhá ten typicky rozervaný a neodolatelný Gahanův vokál. Ale skladatelskou rozpačitost, která už byla opravdu hodně citelná na předchozí desce Delta Machine, se kapele přes všechny změny překonat nepodařilo.
Where’s the Revolution je spolu s úvodní Going Backwards určitě nejsilnější skladbou celého alba. To se s postupující stopáží rozpíjí do sice působivých a mnohdy pohlcujících zvukových ploch, které místy odkazují velmi přímo na osmdesátá léta a místy překvapí aktuálností, jenže s každým dalším taktem se vytrácí písničkovost a tah. A přes všechen obdiv k používání nových atak typicky prožitých odosobněných technologií, klíčové skladby kapely jako Personal Jesus nebo Walking In My Shoes by na novince ztěžka hledaly i svůj obyčejný stín.
SpiritDepeche Mode |
I když to bylo myšlené jinak, ono „vevnitř necítíme nic“ tak po poslechu celé desky z Gahanových úst zní jako nechtěné doznání, že alba Depeche Mode jsou už dlouho profesionálně odvedená muzikantská práce, ale pocit mrazení v zátylku nevyvolávají. Pokud kapela vnitřně skutečně vykročila jinam, pro posluchače to zatím příliš patrné není. A její Spirit tak působí jako profesionální a účelné naplnění agendy klasické koncertní čtyřletky.
Není třeba si nic nalhávat, deska Spirit není průšvih, ale kvůli těmhle písním koncem května publikum na koncertu v pražském Edenu skandovat nebude.
