Jistý nečekaný atak na posluchače přijde už v elektronickém zurčení úvodní skladby Welcome to my World, ze kterého vypluje nečekaný rytmus a uvítací slova Davida Gahana. "Vítej v mém světě, vkroč rovnou těmi dveřmi, nechej tišící prostředky doma, už je nebudeš potřebovat," láká zpěvák do světa Depeche Mode. A brzy je jasné, že v něm nadále neexistují žádné jasné barvy a bolest se tu nemírní, ale prožívá.
Delta MachineAutor: Depeche Mode CD, cena: 349 korun |
Kytary z Delty
Už před vydáním alba to jeho autoři naznačovali. "Skládání téhle desky bylo neuvěřitelně skličující, protože jsem chtěl, aby zněla moderně. Chtěl jsem, aby u ní lidi došli jistého míru. Je v ní něco magického," popsal nahrávku kytarista a hlavní skladatel Depeche Mode Martin Gore. Podle zpěváka Davida Gahana kapela navíc rozbila svoji pracovní rutinu, aby její písničky nezněly příliš obyčejně.
Náladou a vyzněním Depeche Mode album sami připodobnili ke svým slavným nahrávkám Violator a Songs of Faith and Devotion. Jeho zvuk však lze nejlépe vyčíst a popsat z názvu, který desce dali. Po poslechu je jasné, že Delta Machine je jasným odkazem k jedné z raných bluesových forem, která svůj název dostala podle místa, kde se začala hrát, delty řeky Mississippi.
Přestože zvukovou ambaláž písniček tvoří místo přímočaré harmoniky elektronické nástroje a staré syntezátory, kostmi je tu často kytara, pro jejíž zvuk i vyznění se Gore inspiroval hluboko v minulosti. A Gahan k ní svým zpěvem přidal ty správné introspektivní i prožité texty, s pochmurnou poetikou pro Depeche Mode tak typickou. I když žánr elektroblues není žádnou novinkou, málokdo ho zatím prožil tak jako Gahan hned v druhé, až cavovsky podané písničce Angel.
Podobně je na tom i první singl Heaven, který kapela vypustila už týdny před deskou spolu se vzkazem, že právě tato písnička je pro rozklíčování nové desky zásadní. Skladba, jejíž tempo bylo pro řadu kritiků příliš rozvláčné a která rozdělila fanoušky, svým rytmem odkazuje k triphopovým devadesátým letům a Depeche Mode ji netradičně postavili zejména na živých nástrojích a vášni, která je ještě víc odtrhává od synthpopového chladu a strojově přesné elektroniky. V názvu desky tedy kapela nelže. Slučování organického a mechanického je pro album Delta Machine skutečně typické.
Chybí hity
Blues není jediná hudební poloha, kterou tu Depeche Mode vystřídají. Nejvýraznější odbočkou je minimalistický experiment My Little Universe, který zní jako techno bez bicích podkladů a přitom má dotaženou gradaci a ještě umocňuje temnotu nahrávky, která posluchači oproti Gorovým proklamacím neposkytuje klid, mír ani příliš šancí. Rozhodně ne v následující písni Slow, jejíž americky odrzlý bluesový kytarový motiv snad nemůže být klasičtější. A i když Gahan nezní jako bard s kytarou a údery do strun v refrénu zahušťuje elektronika, polohou i frázováním se v ní zpěvák znovu blíží klasickým písničkářům.
Depeche Mode o desce sami mluví jako o ukončení trilogie, kterou začali na albu Playing the Angel společně s producentem Benem Hillierem. Delta Machine skutečně tuto linii drží. K mixu novinky po letech přizvali i Marka Ellise známého hlavně pod přezdívkou Flood, a právě přes něj lze vystopovat nitky k albu Violator, na jehož náladu si kapela při nahrávání vzpomenula.
Oproti sedmé desce, kterou nahráli v roce 1990, ale té nové chybí zásadní prvek: razance a hitovost, jíž oplývaly skladby Personal Jesus či Enjoy the Silence. Pokusy vydat se jiným směrem, jakým je třeba jeden z nejchytlavějších zářezů alba, skladba Should Be Higher, přece jen až takovou sílu nemají. A to přesto, že celkově přitom Depeche Mode nešetřili na melodiích ani refrénech.
Zpěvák skupiny Depeche Mode Dave Gahan
Síla desky Delta Machine tkví mnohem víc v její dobře promyšlené vnitřní soudržnosti a sevřenosti. Ne náhodou je jejím prvním slovem "vítej" a posledním "sbohem". Předtím, než se v závěrečné Goodbye rozloučí elektrogospelovou mantrou, Gahan dokonce zpívá: Sbohem bolesti, opět sbohem. Jako by znovu připomínal, že na tišících prostředcích tohle album nikdo doopravdy neprožije.
Odpověď je atmosféra
Delta Machine není deska na první poslech, je až epicky rozvleklá a pomohlo by jí vyškrtnout slabší kusy jako Child Inside nebo Soft Touch/Raw Nerve. Je bez pochyb, že Depeche Mode už za sebou mají silnější alba. Důležité však je, že na tomhle kapela znovu projevila vůli neopakovat se a David Gahan podává pěvecky jeden ze svých nejpřesvědčivějších výkonů, i když je to za cenu jisté staromilské nepřístupnosti.
Je vlastně dobře, že zážitek z jejího poslechu v ničem nepřipomíná spartakiádní skákání typické pro jejich stadionové koncerty. Důležitější totiž je, že Depeche Mode zůstali silní v tom, co jim vždycky šlo: vytvořit neklidnou, temnou a vtahující atmosféru.
