"Je skutečně obdivuhodné, jak vyvinutý a sofistikovaný světový názor měl Keith Haring již jako velmi mladý muž. Své myšlenky o umění a životě začíná sepisovat krátce po příchodu na Školu vizuálních umění v New Yorku v roce 1978, ve věku pouhých dvaceti let," vysvětluje v předmluvě ke knize umělec Shepard Fairey.
Mladý Haring jezdil do školy metrem a fascinovaly ho graffiti a reklamní plakáty na jeho zdech i vagonech. Už tehdy hlásal, že umění je pro všechny.
Keith Haring: Bez názvu
Keith Haring: Bez názvu
Keith Haring: Bez názvu
Zajímalo ho umění ve venkovním prostoru, přístupné pro každého, vymaněné ze sevření galerijních zdí. Začal systematicky kreslit na zdi v metru křídou na tabuli, byl schopný udělat i čtyřicet kreseb za jeden den. A dopracoval se až k obrovským "plátnům" na zdech v Melbourne, Sydney, Riu de Janeiru, v Knokke v Belgii a nakonec pomaloval i zeď kláštera v Pise. "Ta věž je úchvatná. Viděli jsme ji ve dne a pak i za úplňku. Je majestátní, ale též k popukání. Při každém pohledu vám vykouzlí úsměv na tváři," napsal si tehdy do deníku. Byl to poslední záznam z podzimu 1989. Necelých pět měsíců nato, v jednatřiceti letech zemřel.
Všichni jeho přátelé i lidé, kteří měli možnost s ním mluvit, byť jen chvíli, se shodují, že Haring byl laskavý a obětavý. Traduje se, že zejména hotelový personál často získal řadu Haringových kreseb a skic jako pozornost. Tisíce lidí nosily jeho trička, miliony lidí znaly jeho rukopis. Čím to? Haring je autorem stylu, který v sobě pojí jednoduchost, až primitivní linky s futuristickými, téměř počítačovými možnostmi.
Haringovy deníky obsahují podrobné zápisky nočních můr, vedle nich úvahy o jaderné hrozbě, jeho nemoci, umělecké otázky i záznamy o každodenních činnostech, hraničící s haiku: "Jídlo, šampaňské - hvězdy - ticho - přemýšlení." Také strachy, radosti i zlosti, zoufání a snahu pochopit lidský úděl na tomto světě.
Zatímco o Warholově deníku se říká, že ho psal způli pro další generace a z druhé půlky pro finanční úřad (protože si v něm vedl podrobné záznamy o příjmech a výdajích, byť by šlo o drobný účet v restauraci), Haring psal pro sebe. Proto, aby dal řád svým myšlenkám či aby ventiloval znepokojení. Nejčastěji na letištích, v letadlech, v hotelích, ve vlacích.
Kniha obsahuje i pět desítek Haringových ilustrací, všechny černobílé. Deníky přeložil Ladislav Nagy.
