Zatímco psycholog, jenž ho má utěšovat, se hroutí, zkušený strojvůdce mu bez hnutí brvy líčí: „Zabil jsem cikány. Celou kapelu. Usekl jsem jim tři hlavy, jedna na mě mrká ze zpětného zrcátka.“ Mluví věcně, ze svého pohledu pouze konstatuje další kapitolu profesního údělu, jenž se v jeho rodině dědí: „S dědou a s tátou jsme zabili šestašedesát lidí.“ Pak jim nosí na hrob květiny: s lítostí, ale bez viny.
Přesto nastane okamžik, kdy navenek tvrdý, odměřený, emocím nepřístupný muž, jehož herecký výraz drží obdivuhodně na uzdě Lazar Ristovski, ztrácí jistotu. Protože sirotek, jehož málem přejel a nakonec vychoval jako vlastního syna, chce také řídit vlak. Což znamená zabíjet. A dokud nesrazí svého prvního sebevraha, nemůže dospět. Jenže kde cvičnou oběť vzít?
Iniciační rituály dojímají vždycky znovu, v Deníku strojvůdce však má obřad zasvěcení naprosto ojedinělou podobu. Zároveň jím s přirozenou zákonitostí vrcholí celý půvabně skromný příběh, jenž by se dal popsat jako balkánský Kolja. Sice dospělejší a zdánlivě drsnější Kolja, protože tady zná osamělý kluk s kufříkem krutou pravdu, že ho rodiče nechali před sirotčincem v krabici, ale přitom Kolja nekonečně něžný. Včetně svérázně pospolité komunity železničářů ve vagonech, kteří si u rakije vykládají, kdo komu kdy přejel syna, kdo babičku a kdo nevěstu.
Sebevražda za sto eur
Právě melancholie stesku, která občas prosakuje do prozaického kolovrátku „je to prostě naše práce, je to náš osud“, zhruba v polovině snímku jeho samozřejmou vypravěčskou linii trochu zbrzdí – podobně jako fantaskní zjevení z hrdinovy minulosti. Nicméně finále se znovu vyostří včetně krajního projevu otcovské oddanosti: „Když skočíte pod vlak, který řídí můj syn, dám vám sto eur.“ A existuje i možnost ještě šílenější.
Ačkoli podstatnou roli ve společenství mašinfírů hrají ženy, v popředí stojí neodolatelně málomluvná souhra mužské domácnosti. Ristovski připomíná „chlapáčtější“ verzi Zdeňka Svěráka a Petar Korac v roli jeho svěřence má zase něco z mladistvého Vladimíra Pucholta či z Václava Neckáře v pocitově blízkých Ostře sledovaných vlacích.
Byť starší zaučuje mladšího pro případ nehody s realistickou názorností – „pokřižovat se a sednout na zem, nebo ti cizí ruka proletí oknem“ – a takřka sebemrskačsky potlačuje veškeré okázalé projevy citů, tolik láskyplnosti se do pětaosmdesáti minut málokdy vejde.
Není divu, že Srbsko vyslalo právě Deník strojvůdce za Oscary; kdyby se tu nehrály politické šarády, mohl mít šanci. Spojuje totiž nadnárodně platné, blízké a srozumitelné téma s barvami, vůněmi, náladami, tradicemi i zábavnými bizarnostmi země, ve které může titulní hrdina dostat z dispečinku úřední hlášení – Chyba signalizace, červená světla jsou zelená.