Od roku 1898 až do své smrti v roce 1918, tedy dvacet nejplodnějších let, si slavný francouzský básník Giullaume Apollinaire vedl deník. Není sice ničím niterně osobním, jak jsme obvykle zvyklí, jde spíš o poznámky pro budoucí tvorbu, ale i tak jsou tyhle sešity cenné pro porozumění básníkovu životu a dílu. V originále vyšly až v devadesátých letech, jejich vydání totiž dlouho bránila vdova po Apollinairovi. Do češtiny teď knihu přeložila Jana Podhorská, verše přebásnil Petr Skarlant.
Už na první pohled Deník překvapí ne zcela zaplněnými stranami: "Respektovali jsme podobu francouzského vydání, kde každá tisková strana obsahově odpovídá každé rukopisné stránce Deníku," vysvětluje Jiří Tomáš z nakladatelství Akropolis, které zápisky vydalo. Básník si poznamenával zaslechnuté hovory, poutavé scény ze všedního života, přirovnání, která ho jen tak napadla, i fragmenty, z nichž později vycházel při psaní Alkoholů. Třeba všední přirovnání bílý jako z tvarohu. A do toho jen jakoby mimochodem intimita: "Návrat v 5 h. Její duše je dost hanebná, ale židovsky urozená. Nabídla mi, že se můžu kdykoli vrátit, dá mi zadarmo."
V zahradě hospůdky v okolí Prahy
Bohužel chybí prvních patnáct stran a také část z let 1901-1903, což je pro české čtenáře zásadní mezera. Tou dobou totiž Apollinaire pobýval v Praze a město zmiňuje i v úvodu k Alkoholům v básni Pásmo: "Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy/cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali." A pokračuje svatovítskými acháty, ručičkami hodin v židovské čtvrti i pohledem na Hradčany. "To málo jako by stačilo k tomu, aby se Apollinaire stal patriarchou české moderní poezie té doby," píše v úvodu ke knize Aleš Pohorský. Básník nepsal denně, i po letmém prolistování knihy je zřejmé, že nejvýš párkrát do měsíce, někdy intenzivně, jindy měsíc i dva vynechal.
Další proluka v Apollinairově vedení Deníku nastala mezi léty 1911-1917, to se zachovala změť záznamů bez interpunkce jen z jednoho roztrhaného sešitu, dochovaného po básníkově vdově Jacqueline. S "roztomilou rusovláskou" se seznámil až v roce 1917, vzal si ji v květnu 1918 a v listopadu téhož roku v osmatřiceti letech zemřel.
"V Deníku málo nacházíme zájmeno já, kolem kterého by se měl otáčet celý vesmír, text je často nezvykle věcný a popisný. Tím poutavěji však působí spojení chladné deskripce s úryvky básní, z nichž mnohé může čtenář považovat za dosud neznámé virtuózní lyrické skvosty," píše Jana Podhorská. A překladatel Skarlant dodává: "Básně se snažím přetlumočit tak, jak by je Apollinaire napsal, kdyby uměl česky, češtinou se bavil a česky i myslel."