Natož pak mozek znaveného festivalového návštěvníka v krizový den šestý, připomínající experimentální film se zpřeházenými díly.
Přes uklízečku s mopem člověk vmanévruje do sálu, kde na plátně zděšen vidí totéž: osobu s hadrem vytírající podlahu, ovšem cely.
Leda si uvědomí, že je to Imre Nagy, historická postava maďarsko-polsko-slovenského dramatu Nepohřbený muž, dojde mu, že má před sebou den Visegrádu: vzápětí je na řadě česko-slovenský Sluneční stát.
Představitel Nagyho herec Jan Nowicki zavtipkuje, proč by Polák nemohl hrát Maďara, vždyť Othella také nehrají jen černoši, jen lituje, že Nagyho nemůže hrát Marlon Brando, a v roli Walesy by nejraději viděl Jacka Nicholsona. Proboha, proč sem plete Walesu?
Než si to člověk utřídí, Sluneční stát s podtitulem Hrdinové dělnické třídy přepne na Utopii, představu ideálního státu po ostravsku, a režisér Martin Šulík líčí, jak od herců dostal kladivo a kleště. Proč kleště, a ne srp?
Nehloubat, není čas, s dalším střihem zámořská herečka Sarah Polleyová líčí, jak se za sociální práva prala s policisty, pohovoří rovněž o Africe a globalizaci. Útěk se nevyplatí, na jednom rohu vám vnucují sponzorský leták za úsporu energie, na druhém tlustospis o filmu země, která ani není na mapě.
Obojí skončí v koši, omylem i s mobilem. Zatím aktivistky zmizely a fotografové obklopili holobrádka s batůžkem. Že by stotisící divák? To je Pitt, volají znalci. U dámských záchodků vzbudí pozdvižení: Holky, přijel Brad Pitt!
Znalci je marně brzdí – Ale ne, to je jiný Pitt. Michael Pitt. Nevadí, podpis jako podpis. A koho hrál? Kurta Cobaina? Neznám, ten je tu taky?
Není divu, že v den šestý zmizí půl festivalu k televizi. Bez výplachu prostým přehledným večerníčkem by mozek uložil do paměti, že do Varů přijel Cobain v roli Walesy.
