Po tom Redfordově pro změnu ze vzrušujících úst Sharon Stoneové.
Zatímco hvězda poklidně nakupovala na kolonádě broušené sklo, kolem festivalového paláce to vypadalo, že místo dvou křehkých dam – Sharon doprovází sestra – tudy projde světový kongres anarchistů.
Tisková konference a rozhovory: zrušeno. Interview v předsálí: zrušeno. Pár otázek smí položit jen televizní štáby kolem červeného koberce. Fotografování v sále: zakázáno. Hlavní vchod: okamžitě za zády Stoneové uzavřen.
Dvanáct set lidí, kteří vybojovali vstupenku na film Zlomené květiny, muselo do sálu oklikou po úzkém schodišti a jejich tlačenici ještě proráželi spoří mužové stěhující rychle zátarasy k jiným dveřím, kterými herečka měla zase odejít. Co když převezme cenu, řekne jen – Tak díky, mějte se – a zmizí?
Nakonec diva předvedla čtvrthodinový dramatický monolog o míru a svobodě, o velkých snech a velkých vítězstvích, jakož i hlubokou úklonu hlubokým výstřihem přímo do objektivů a několikeré „véčko“ neboli victory, čímž doložila, že ona zůstává nezlomena a naší statečné zemičce přeje totéž.
Nevděk však světem vládne: festivalový národ zpit radostí, že davové šílenství přežil, si z plamenné řeči Sharon Stoneové vesele utahoval, kacířsky soudil, že herecky přece jen lépe zvládla pověstnou scénu „dole bez“ ze Základního instinktu, a ti největší cynici se dokonce začali nepokrytě těšit na hosty méně ušlechtilé s jadrnějším slovníkem.
