Ztřeštěné doby Četníků, Velkých blondýnů, Prohnilých či Belmondových kaskadérských dobrodružství pominuly. Nynější francouzská komedie se drží sociálních látek jako Nedotknutelní, na něž navazuje slabší Samba, divadla, odkud vzešli Blbec k večeři, Bůh masakru i Dejte mi pokoj!, a rodinných legrácek jako Co jsme komu udělali, kde také hrál podobnou roli Christian Clavier. Od té doby, co se z komiksového Asterixe vrátil do civilu, stal se specialistou na lehce xenofobní tatíky, kteří mu sedí.
Ovšem musí potit krev, protože pod názvem Dejte mi pokoj! se tají pouhá situační anekdota s prostým východiskem. Clavierův hrdina, dobře situovaný zubař, objeví na bleším trhu starou jazzovou desku, o níž léta snil. Těší se, jak si ji doma vychutná, ale hodina klidu (tak se film jmenuje v originále) mu není dopřána. Manželka i milenka si nutně chtějí promluvit, uklízečka zapíná vysavač, syn vede domů hordu uprchlíků, telefon věčně zvoní, výtah věčně nejezdí, řemeslníci buší do potrubí a sousedi na dveře. Prostě všechno se spikne, aby narušilo posvátný rituál s gramofonem.
Divadelní původ z plátna vyloženě křičí, jako by se hra inscenovala pro televizní kameru, která z bytové dekorace skoro nevyjde dál než na chodbu. Obklopen typizovanými figurkami, musí Clavier stupňovat svou nedočkavost až k hysterii: „Jestli chceš žárlivou scénu, tak prosím, ale rychlou!“
Někdy ani nepotřebuje slova, stačí mu výraz tváře, když do bytu vtrhne celý dům na večírek nebo když na adresu údajného polského instalatéra slyší obhajobu: „Poláci prožili lágry, nikdy jim nemůžeme porozumět.“
Pár konverzačních jisker však ohňostroj nevykřesá, navíc se milostné aféry vlekle rozpitvávají a dětské oči běženců dojemně prolamují hrdinovo plakátové sobectví. V závěru žene text zubaře do vyloženě školácké morality, aby pochopil, co je v životě opravdu důležité. A to je celých osmdesát minut vzpomínky na časy, kdy francouzská komedie ještě znamenala pojem.
