André Breton

André Breton | foto: archiv

Dějiny urážlivého smíchu splácejí dluh Bretonovi

V češtině je konečně dostupná Antologie černého humoru "papeže surrealismu" Andrého Bretona.

Co spojuje prokletého básníka Arthura Rimbauda s autorem Gulliverových cest Jonathanem Swiftem, co mají společného katalánský surrealista Dalí a německý dramatik Grabbe, kubistický malíř Picasso, filozof Nietzsche a pohádkář Lewis Carroll?

Jaká je souvislost mezi povídkou Anděl pitvornosti Edgara Allana Poea a Proměnou Franze Kafky? Jednu z možných odpovědí najdeme v nedávno česky vydané Antologii černého humoru, kterou v předvečer druhé světové války sestavil francouzský básník a esejista André Breton (1896-1966). Právě z jeho dílny pojem černý humor vzešel.

Nejvyšší revolta ducha
Je paradoxní, že právě v Česku, kde se literární, výtvarný, ba i filmový surrealismus rozvíjí od počátku 30. let do současnosti, bylo z Bretonova díla donedávna přístupné
jenom torzo. Za první republiky se dočkaly překladů esejistické prózy Spojité nádoby (1934) a Nadja (1936), útlá sbírka poezie Vzduch vody (1937) a v roce přednášky Co je surrealismus?.

Na další tituly čtenář čekal skoro šedesát let. Až ke stému výročí autorova narození vydalo nakladatelství Dauphin čtyři svazky pojednávající klíčová témata surrealismu: Šílená láska reflektuje touhu, Arkán 17 mýtus, Spojité nádoby sen a Nadja objektivní náhodu. V roce 2003 přibyly Rozhovory a o dva roky později Manifesty surrealismu.

Antologii černého humoru vydal Breton ve Francii poprvé v roce 1939, vichistická cenzura ji ovšem brzy zakázala. Podruhé kniha vyšla "s určitými dodatky" dva roky po válce a "definitivní vydání", podle něhož je pořízen český překlad, autor připravil tři měsíce před svou smrtí v srpnu 1966.

V předmluvě se Breton odvolává na dva kořeny, z nichž jeho koncept černého humoru vyrostl - na německého filozofa Hegela a rakouského psychoanalytika Freuda. Černý humor je pak podle Bretona nejvlastnější zbraní básníka namířenou proti deprimujícím tlakům vnějšího světa, především proti "prachbídnému a naprosto ošoupanému konformismu".

Je tedy podvratný, výsměšnýn nevybíravý - neexistuje pro něj téma, před nímž by uhnul, "spěje k nejvyšší revoltě ducha".

62 způsobů, jak si opřít hlavu
Breton antologii sestavil se "značnou osobní zaujatostí", která se projevuje jak v samotném výběru, tak v editorových formulacích. V předmluvě uvádí příklady černého humoru také z jiných uměleckých oborů: zmiňuje Chaplina a Senetta ve filmu, Posadu nebo Ernsta ve výtvarném umění.

Svoji genealogii černých humoristů v literatuře začíná v Irsku, a to Jonathanem Swiftem (1665-1745), autorem Gulliverových cest, kterého pasuje na "objevitele krutého a černého humoru". Následují úryvky z textů markýze de Sade, "nejautentičtějšího předchůdce psychologie Freudovy a veškeré moderní psychopatologie", a německého aforisty  Georga-Christopha Lichtenberga, který mimo jiné "popsal 62 způsobů, jak si opřít hlavu o ruce".

Charles Fourier je v knize představen jako autor společenskoekonomických utopií a fantaskního návrhu nového vesmíru. Thomas de Quincey v próze Vražda jako krásné umění uvažuje nad zločinem "z hlediska víceméně pozoruhodných darů, které může poskytnout".

Pierre-François Lacenaire jeho úvahy uskuteční a z "dezertéra a padělatele ve Francii" se stane "vrahem v Itálii" - a svou zkušenost převede do cynických veršů. Zatímco Christian-Dietrich Grabbe píše sonet "o myšlence, že nemohu najít žádnou myšlenku"...

Breton ve svém výběru postupně proniká přes autory romantismu a prokleté básníky k černému humoru patafyziků, dadaistů, a zejména surrealistů své generace, k nimž patří mohutné finále antologie.

Jako jeden z prvních doceňuje dílo Franze Kafky, jenž "vznáší základní otázku všech dob: Kam jdeme, co nás řídí, jaký je zákon?" Stejně objevně pátrá po prvcích černého humoru v dílech Friedricha Nietzscheho nebo Salvadora Dalího. Celkem uvede na scénu pětačtyřicet jmen a každé doprovodí komentářem.

A právě při četbě těchto průvodních textů, které se místy spontánně mění v báseň, se čtenáři ozřejmuje, jakou cenu mnozí z autorů za svoji hrdě vyvěšovanou vlajku černého humoru zaplatili - jak zoufale výlučné a pro společnost nepřijatelné byly jejich životní cesty, které prodlužovali svou originální tvorbou.

Swifta jeho mizantropství a neúcta k vlastnímu národu vehnaly do úzkostné samoty, v níž pomalu ztrácel rozum. Sade strávil sedmadvacet let svého života za mřížemi tří režimů. Lacenaire skončil na šibenici. Grabbe se upil k smrti. Baudelaire se nakazil syfilisem,
ochrnul a ztratil řeč. Rigaut se střelil do srdce. Vaché umírá pětadvacetiletý. Lautréamont ještě o rok mladší.

Ani definice humoru jako "podmínky pro zachování duševního zdraví", o které Breton mluví v souvislosti s Jorisem-Karlem Huysmansem, vždycky neplatí, jak dosvědčují konce Friedricha Nietzscheho, Germaina Nouveaua nebo expresionistického básníka Jakoba van Hoddise.

Život v sázce
"Teroristické aktivity ducha" černých humoristů vždycky probouzely ve společnosti negativní reakci.

A není divu: v textech autorů, jež právě Bretonova antologie z velké části vrátila zpět do dějin světové literatury, se často jako základní pramen objevují sen, dětská fantazie, nevědomí nebo šílenství - čili svým způsobem extrémní polohy inspirace, které jsou nedocenitelné pro autentické objevy, jež z nich tito neohrožení dobrodruzi přinášeli zpět do skutečnosti, aby je přetavili v poezii.

Někdy stačí přečíst samotné tituly, které černí humoristé svým knihám přiřkli, a je zřejmé, čím si proti sobě dějiny poštvali: Nemorální povídky (Borel), Za zrcadlem (Carroll), Naruby (Huysmans), Sezona v pekle (Rimbaud) nebo Proměna (Kafka).

Vraťme se na závěr k úvodní otázce, co pětačtyřicet autorů zastoupených v Antologii černého humoru spojuje. Odpověď je paradoxní: Každý z nich je úplně jiný, specifický, nezaměnitelný. Každý z nich suverénně obývá svůj svět a dává mu v textech osobitý výraz.

Protože každý z černých humoristů se rozhodl dát za svoje dílo v sázku nic menšího než vlastní život. Jasně to v antologii pojmenuje "bronzová socha" Guillauma Apollinaira: "Ať žije volnost!"

ANDRÉ BRETON (ed.): Antologie černého humoru
Přeložil Michal Novotný. Concordia, 400 stran, cena 396 korun.