Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dějiny urážlivého smíchu splácejí dluh Bretonovi

  3:23aktualizováno  3:23
V češtině je konečně dostupná Antologie černého humoru "papeže surrealismu" Andrého Bretona.

André Breton | foto: archiv

Co spojuje prokletého básníka Arthura Rimbauda s autorem Gulliverových cest Jonathanem Swiftem, co mají společného katalánský surrealista Dalí a německý dramatik Grabbe, kubistický malíř Picasso, filozof Nietzsche a pohádkář Lewis Carroll?

Jaká je souvislost mezi povídkou Anděl pitvornosti Edgara Allana Poea a Proměnou Franze Kafky? Jednu z možných odpovědí najdeme v nedávno česky vydané Antologii černého humoru, kterou v předvečer druhé světové války sestavil francouzský básník a esejista André Breton (1896-1966). Právě z jeho dílny pojem černý humor vzešel.

Nejvyšší revolta ducha
Je paradoxní, že právě v Česku, kde se literární, výtvarný, ba i filmový surrealismus rozvíjí od počátku 30. let do současnosti, bylo z Bretonova díla donedávna přístupné
jenom torzo. Za první republiky se dočkaly překladů esejistické prózy Spojité nádoby (1934) a Nadja (1936), útlá sbírka poezie Vzduch vody (1937) a v roce přednášky Co je surrealismus?.

Na další tituly čtenář čekal skoro šedesát let. Až ke stému výročí autorova narození vydalo nakladatelství Dauphin čtyři svazky pojednávající klíčová témata surrealismu: Šílená láska reflektuje touhu, Arkán 17 mýtus, Spojité nádoby sen a Nadja objektivní náhodu. V roce 2003 přibyly Rozhovory a o dva roky později Manifesty surrealismu.

Antologii černého humoru vydal Breton ve Francii poprvé v roce 1939, vichistická cenzura ji ovšem brzy zakázala. Podruhé kniha vyšla "s určitými dodatky" dva roky po válce a "definitivní vydání", podle něhož je pořízen český překlad, autor připravil tři měsíce před svou smrtí v srpnu 1966.

V předmluvě se Breton odvolává na dva kořeny, z nichž jeho koncept černého humoru vyrostl - na německého filozofa Hegela a rakouského psychoanalytika Freuda. Černý humor je pak podle Bretona nejvlastnější zbraní básníka namířenou proti deprimujícím tlakům vnějšího světa, především proti "prachbídnému a naprosto ošoupanému konformismu".

Je tedy podvratný, výsměšnýn nevybíravý - neexistuje pro něj téma, před nímž by uhnul, "spěje k nejvyšší revoltě ducha".

62 způsobů, jak si opřít hlavu
Breton antologii sestavil se "značnou osobní zaujatostí", která se projevuje jak v samotném výběru, tak v editorových formulacích. V předmluvě uvádí příklady černého humoru také z jiných uměleckých oborů: zmiňuje Chaplina a Senetta ve filmu, Posadu nebo Ernsta ve výtvarném umění.

Svoji genealogii černých humoristů v literatuře začíná v Irsku, a to Jonathanem Swiftem (1665-1745), autorem Gulliverových cest, kterého pasuje na "objevitele krutého a černého humoru". Následují úryvky z textů markýze de Sade, "nejautentičtějšího předchůdce psychologie Freudovy a veškeré moderní psychopatologie", a německého aforisty  Georga-Christopha Lichtenberga, který mimo jiné "popsal 62 způsobů, jak si opřít hlavu o ruce".

Charles Fourier je v knize představen jako autor společenskoekonomických utopií a fantaskního návrhu nového vesmíru. Thomas de Quincey v próze Vražda jako krásné umění uvažuje nad zločinem "z hlediska víceméně pozoruhodných darů, které může poskytnout".

Pierre-François Lacenaire jeho úvahy uskuteční a z "dezertéra a padělatele ve Francii" se stane "vrahem v Itálii" - a svou zkušenost převede do cynických veršů. Zatímco Christian-Dietrich Grabbe píše sonet "o myšlence, že nemohu najít žádnou myšlenku"...

Breton ve svém výběru postupně proniká přes autory romantismu a prokleté básníky k černému humoru patafyziků, dadaistů, a zejména surrealistů své generace, k nimž patří mohutné finále antologie.

Jako jeden z prvních doceňuje dílo Franze Kafky, jenž "vznáší základní otázku všech dob: Kam jdeme, co nás řídí, jaký je zákon?" Stejně objevně pátrá po prvcích černého humoru v dílech Friedricha Nietzscheho nebo Salvadora Dalího. Celkem uvede na scénu pětačtyřicet jmen a každé doprovodí komentářem.

A právě při četbě těchto průvodních textů, které se místy spontánně mění v báseň, se čtenáři ozřejmuje, jakou cenu mnozí z autorů za svoji hrdě vyvěšovanou vlajku černého humoru zaplatili - jak zoufale výlučné a pro společnost nepřijatelné byly jejich životní cesty, které prodlužovali svou originální tvorbou.

Swifta jeho mizantropství a neúcta k vlastnímu národu vehnaly do úzkostné samoty, v níž pomalu ztrácel rozum. Sade strávil sedmadvacet let svého života za mřížemi tří režimů. Lacenaire skončil na šibenici. Grabbe se upil k smrti. Baudelaire se nakazil syfilisem,
ochrnul a ztratil řeč. Rigaut se střelil do srdce. Vaché umírá pětadvacetiletý. Lautréamont ještě o rok mladší.

Ani definice humoru jako "podmínky pro zachování duševního zdraví", o které Breton mluví v souvislosti s Jorisem-Karlem Huysmansem, vždycky neplatí, jak dosvědčují konce Friedricha Nietzscheho, Germaina Nouveaua nebo expresionistického básníka Jakoba van Hoddise.

Život v sázce
"Teroristické aktivity ducha" černých humoristů vždycky probouzely ve společnosti negativní reakci.

A není divu: v textech autorů, jež právě Bretonova antologie z velké části vrátila zpět do dějin světové literatury, se často jako základní pramen objevují sen, dětská fantazie, nevědomí nebo šílenství - čili svým způsobem extrémní polohy inspirace, které jsou nedocenitelné pro autentické objevy, jež z nich tito neohrožení dobrodruzi přinášeli zpět do skutečnosti, aby je přetavili v poezii.

Někdy stačí přečíst samotné tituly, které černí humoristé svým knihám přiřkli, a je zřejmé, čím si proti sobě dějiny poštvali: Nemorální povídky (Borel), Za zrcadlem (Carroll), Naruby (Huysmans), Sezona v pekle (Rimbaud) nebo Proměna (Kafka).

Vraťme se na závěr k úvodní otázce, co pětačtyřicet autorů zastoupených v Antologii černého humoru spojuje. Odpověď je paradoxní: Každý z nich je úplně jiný, specifický, nezaměnitelný. Každý z nich suverénně obývá svůj svět a dává mu v textech osobitý výraz.

Protože každý z černých humoristů se rozhodl dát za svoje dílo v sázku nic menšího než vlastní život. Jasně to v antologii pojmenuje "bronzová socha" Guillauma Apollinaira: "Ať žije volnost!"

ANDRÉ BRETON (ed.): Antologie černého humoru
Přeložil Michal Novotný. Concordia, 400 stran, cena 396 korun.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatel Bernhard Schlink
Napsal Předčítače. Teď Bernhard Schlink odhaluje skryté Letní lži

Před více než dvaceti lety Bernhard Schlink zasáhl literární svět románem Předčítač, podle kterého později vznikl úspěšný film s Kate Winsletovou. Nyní v...  celý článek

Spisovatel Fredrik Backman
Píše jako Fulghum, ale je ze Švédska. Synovi se omlouvá za budoucí trapasy

Nakladatelství Host přivezlo před třemi lety do Česka úspěšného švédského spisovatele, sloupkaře a blogera Fredrika Backmana. Čtenáře si tehdy získal románem...  celý článek

Z filmu Muži, kteří nenávidí ženy
Milénium představí Lisbeth Salanderovou popáté. Příštím dílem skončí

Knižní sága Milénium odstartovala úspěch severské krimi, na které se později svezli i autoři, jakými je Jo Nesbo nebo Jussi Adler-Olsen. V září vyjde další...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.