Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dejdar: Někdy se ptám, proč vlastně žiju

  10:53aktualizováno  10:53
Martin Dejdar je muž mnoha tváří. Skrývá přitom jednu, o níž ví jen málokdo. Sám sebe se někdy ráno před zrcadlem ptá, proč vlastně žije.

Před časem jsme psali článek o českých celebritách, kterým lze zaplatit a ony přijedou na zakázku moderovat. U vás byla v jedné agentuře na internetu cifra 45 tisíc. Znamená to, že za tuhle částku přijedete na jakýkoli soukromý večírek?
To je nesmysl.

Takže nepřijedete? Nebo co je nesmysl?
Agentur, které nás zastupují, jsou tisíce. Napíšou si vaše jméno někam na internet do portfolia a vy o tom ani nevíte. Pod pojmem soukromý večírek si každý představí, že někdo zaplatí a do obýváku mu přijede Karel Gott. Ale tak to nefunguje.

Zkuste tedy popsat, jak je to doopravdy.
Takový večírek, jak vy tomu říkáte, může znamenat, že například jistá celebrita otevírá sídlo nějaké nové firmy a nechá si za to zaplatit. Ale že by někdo k někomu přijel domů? O tom jsem ještě nikdy neslyšel. A říkám rovnou, že pětačtyřicet tisíc by za moderování soukromého večírku bylo málo.

Za kolik byste tedy takový večírek moderoval?
Pravděpodobně bych si řekl o dvojnásobek nebo trojnásobek. Ale záleží na příležitosti. Nějakou dobročinnou akci bych moderoval rád i zadarmo. Jinak je to pro herce úplně normální způsob obživy. Tak například já chodím do divadla dvacetkrát nebo třicetkrát do měsíce a v průměru strávím čtyři hodiny ráno na zkoušce a čtyři večer na představení. A když za to potom dostanu třináct tisíc čistého?

Na narozeninovou oslavu by vás nikdo nedostal, i kdyby nabízel hory doly?
Jen kdyby to byl kamarád. To bych přijel i zadarmo.

Říká se o vás, že odcházíte z Divadla Ypsilon, jehož jste byl dlouhá léta členem. Je to pravda?
Ano, už jsem rozvázal pracovní poměr.

Když letos v únoru odcházel z Ypsilonky Marek Eben, říkal, že je to kvůli nedostatku času. Vy ji opouštíte ze stejných důvodů?
U mne jsou příčinou spíš peníze. Na krku mi visí spousta závazků, které musím plnit, a na to je budu potřebovat. Takže jsme s ředitelem Honzou Schmidem uzavřeli velice dobrou dohodu: můžu tady hrát, protože o to nechci přijít, a zároveň budu mít volné ruce.

Nebylo nám povoleno dostat se mezi ně

A co tedy budete dělat? Minule, když jste se pustil do koprodukování filmu, velkonákladové detektivky Panství natočené v angličtině, tak jste na tom přece strašně prodělal. To už jste se z toho vyléčil?

To tedy nevyléčil! Ani finančně, ani psychicky. Ale proto přece nebudu sedět a nic nedělat. Rok po Panství jsme natočili Eliška má ráda divočinu - nikdo jiný by se do toho asi nepustil. Já ano. Přestože ve mně zklamání z lidí zůstalo. Přestože dodnes přemýšlím, co jsem udělal tak strašného, že jsem za to musel takhle zaplatit. Přestože se lidi, kteří se do té chvíle tvářili jako kamarádi, ode mne najednou odvrátili.

Můžete být konkrétní?
Proti filmu Panství byla od začátku vedena mediální kampaň. A bylo to proto, že se nám podařilo natočit opravdu nezávislý film. Finančně nezávislý, mám na mysli. Zaplatili jsme ho úplně sami. Takoví Knoflíkáři nebo podobné projekty totiž nejsou doopravdy nezávislé. Všechny mají za sebou nějakou společnost - i kdyby to měla být jen Česká televize. Tohle je jediný nezávislý film, který byl u nás natočen. My jsme byli jediní, komu se podařilo sehnat světové hvězdy. Peter O'Toole byl sedmkrát nominován na Oscara. Už i kvůli tomu nám lidi házeli klacky pod nohy.

Nebylo to spíš tím, že váš projekt byl jednoduše moc velikášský?
Vůbec ne. Vůbec ne! Tmavomodrý svět pana režiséra Svěráka měl dvakrát tak velký rozpočet. Ten o nás mimochodem taky psal, že jako my to on tedy dělat nebude! Ale tohle je už za mnou, už se k tomu nechci nijak vracet. Mám je rád - mladého i starého Svěráka.

Říkal jste, že vás kvůli filmu zradili i vaši kamarádi. To zní skoro neuvěřitelně.
No, jistěže mě zradili! Zradili mě producenti z jiných firem, lidi, s nimiž jsem dělal! Tedy já jim říkám v uvozovkách producenti, protože producent je podle mne ten, kdo dává peníze. A to mezi nimi nebyl ani jeden. Zato uměli bezvadně vyhrožovat a odtáhnout nám štáb z placu.

Cítíte se dotčený, stěžujete si... Ale myslíte, že Panství byl dobrý film?
Je to dobrý film. Pochopil jsem to loni na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Přišlo na něj sedm set mladých lidí. Po skončení aplaudovali. Tehdy jsem to pochopil: jen nám prostě nebylo dovoleno se tam dostat.

Kam?
Ale vždyť tohle je přece tak jasné! Všechno je jen v tom, kdo na koho co ví, kdo se s kým odkud zná! V téhle branži existuje uzavřený okruh lidí, do něhož vás buďto pustí, nebo nepustí. Když někdo udělá něco výjimečného, chce, aby se o tom vědělo, dostalo se to k lidem a nechce se přitom s nikým kamarádíčkovat, tak je smetenej.

Tvrdíte, že filmovou branži ovládá pár lidí, kteří nepustí nikoho talentovaného mezi sebe. Nechcete je tedy teď veřejně jmenovat?
To teda nechci!! Nemám potřebu si s nikým vyřizovat účty, nejsem mstivý. Radši si to ponesu sám v sobě a budu to o nich vědět. A oni budou vědět, že já to vím.

Promiňte tu otázku, ale proč nezůstanete u toho, co vám jde ze všeho nejlépe - tedy u herectví a moderování? Proč chcete pořád něco produkovat?
Protože mě to strašně baví. Rád pomáhám novým věcem na svět. Podívejte se - film Panství vznikl a už ho nikdo nikdy nezničí. Vytvořil jsem nějakou hodnotu. Když hrajete divadlo, tak po vás zůstane jen dojem, pocit. Lidé vám zatleskají, pak jdou na večeři, povídají si, jestli se jim to líbilo, a ráno na to zapomenou. Já chci, aby tady po mě něco zůstalo. Chápete?

A jaké jsou vaše nejvyšší ambice, dostat se do knížek o současném českém filmu?
Ale ne. Jediné, co chci, je tvořit. Dělat. Už se nemusím někam dostat, někde být. To už je za mnou - bohužel. Ale nelituji toho, z mého příběhu se mohou poučit další lidé. Byla to zkušenost i pro mé spolupracovníky. Film Panství mají ve svých životopisech, najdete ho na internetu, i z Ameriky. Jen tady se to nikomu nechce přiznat. Asi jen proto, že se to podařilo mně.

Takový pocit máte?
To víte, že mám, já jsem z malýho města! To vám dá poznat, co je to lidská závist.

Syna jsem chtěl nechat přejmenovat

Dobře, tak pojďme raději k něčemu příjemnějšímu. Jak vypadá váš běžný den? Co jste měl dnes na práci?

Každý den vstávám ve tři čtvrtě na osm, odvedu syna do školky, přijdu domů, nasnídám se a vyrazím do práce. Někdy dopoledne zkouším v divadle, ale třeba dnes jsem měl v poledne sraz s týmem České televize, který se mnou točil rozhovor do sobotní Noci s andělem. Potom jsem měl schůzku s kolegou Michalem Viktoříkem, v šest hodin mám sraz se štábem z Primy ohledně natáčení nějakého benefičního pořadu. V sedm hodin jdu do divadla, protože od půl osmé hrajeme Kouzelník Žito. Mezitím schůzka s kluky z kapely.

Z kapely? Vy hrajete v hudební skupině? A v jaké?
Jmenuje se In a zatím hrála jen jednou - na koncertě Hvězdy na Vltavě. První oficiální koncert bude šestnáctého prosince v Lucerna Music baru.

Takových zpívajících herců, jako jste vy, je teď spousta.
Ale já jsem měl k hudbě vztah odmalička. Už na gymplu jsem hrál v kapele, a teď účinkuji v Hudebním divadle v Karlíně v muzikálu Zpívání v dešti. Za sebou mám dvě cédéčka a zpívat, bubnovat a hrát na klávesové nástroje v kapele mě opravdu hrozně baví. Třeba ze mě ještě jednou bude rocker.

Texty máte české? Nemůžete nám nějaký z nich říct?
Je to spíš taková nadsázka... Já nevím... No třeba: Kachna stydla a stydla a stydla a za dveřmi stojí pojišťovák. Tak to je třeba písnička o pojišťovákovi... Dveřmi ho vyhodíš ven, oknem ti leze zpátky...

Vy a tvrdý rock, to mi pořád nejde dohromady. Máte k němu nějaký bližší vztah? Co jste třeba poslouchal, když jste byl hodně mladý?
Popík, jaký se v té době hrál všude: ABBU, Beatles, střední proud. Ale protože táta byl námořník a jezdil po mořích celého světa, měli jsme doma i spoustu Armstronga, Duke Elingtona a dalšího kvalitního jazzu. A pak jsem se seznámil se svou ženou, která poslouchala tvrdou muziku, a tu jsem si oblíbil taky.

Jak se vy, herec a moderátor, změníte do takové podoby rockera?
Všichni členové naší kapely mají dlouhé vlasy, a to je u mne trochu problém. Kdybych si je totiž chtěl nechat narůst, neměl bych je jako oni do pasu nebo aspoň po ramena, ale spíš do stropu. Jsou tuhé jako hřebíky. A tak to řeším alespoň čepicí z korálků, kterou jsem si přivezl z Jihoafrické republiky.

A co na to váš syn, nebojíte se, že se mu budou ve školce smát? Nebo mu zatím slavného tatínka spíš závidí?
I kdyby se mu smáli, záviděli mu, tloukli ho nebo ho kvůli mně ponižovali, nemůžu proti tomu nic dělat. I když nebudu zapírat, že jsem jednu dobu přemýšlel i o tom, že ho nechám přejmenovat.

Proboha proč? Jediný důvod, který mě napadá, je ten váš film. V té době se psalo, že vám kvůli dluhům i vyhrožují.
Vyhrožovali nám, ale o tom už ani snad nechci mluvit. Zapomněl jsem, vytěsnil jsem to. S tou změnou jména mě napadlo později. V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že kluk bude chodit do školy mezi děti, a došlo mi, čeho všeho jsou schopné. Nebo co jsou jejich rodiče schopní jim nalít do hlavy.

Chci Klause za prezidenta

Otočme list. Chtěl byste, aby se Václav Klaus stal prezidentem?

Ano, chtěl. Myslím, že by to bylo dobré.

Ptám se proto, že jste v roce 1998 vystoupil na Staroměstském náměstí a zpíval jste se zpěváky a Václavem Klausem „Dej mi pac“. Hned potom jste udělal takový vtip - škoda, že je Václav Klaus ženatý, protože jsme jinak mohli mít další Evitu Perónovou, zpívající politickou hvězdu, a to v Čechách...
Pochopte, čtyřicet tisíc lidí na Staromáku! To je přece jen slušné publikum.

Před letošními volbami jste zase podporoval Václava Klause. Proč?
Václav Klaus si jednou vybral špatné spolupracovníky. Kromě toho se mu ale dá věřit. Stál si za svým, přestože to třeba bylo v té době nepopulární, přestože všichni stáli proti němu. V dnešním parlamentě je tolik neschopnějších a nezodpovědnějších lidí než je on. ODS je podle mne jediná strana, která se ještě jakžtakž drží toho, co slíbila.

Skočím vám do řeči: budete takhle milovat a podporovat ODS i v případě, že Václav Klaus odejde?
Ale já přece vůbec nemiluju ODS! Jsem antistraník! Protistraník! Jen komunismus se mi hnusí.

Přitom například pan Krampol, váš herecký kolega, říká, že za socialismu na tom bylo umění lépe. Na všechno bylo víc peněz, točily se tu prý seriály, kam byli obsazováni čeští herci...
Absolutně nesouhlasím. Za komunistů nebylo v ničem líp. Nikdy a v ničem! Pro ty, co se vezli, kradli, neměli odpovědnost, všechno jim bylo úplně jedno a žili z podstaty, tak pro ty možná bylo líp. Ale pro nikoho jiného.

To platí i o hercích?
Ale já se do nikoho nebudu navážet! Jde mi jen o to, aby si všichni uvědomili, jak to doopravdy bylo. Někdy je mi úzko z toho, jak mají všichni krátkou paměť.

Jak se díváte na showbyznysové hvězdy, které byly hodně vidět i za socialismu? Odsuzujete je?
Vůbec je neodsuzuji. Ale ani trochu. Vždyť přece co měli ti lidé dělat, když byli schopní a chtěli hrát? Měli se podřezat, že se narodili v roce 1930? A musím se ptát, co dělali ti ostatní? Buď byli všichni svině a po roce 1989 jen někteří, nebo se o tom vůbec nikdo nemá právo bavit!

Dobře, ale nostalgie jde zjevně mnohým hvězdám k duhu. Ti, kteří se proslavili za socialismu, mají dnes své vlastní pořady v nejsledovanějším čase. To vy byste nechtěl?
Kdybych ho chtěl, tak ho mám! Jenže chci dělat radši věci, které mě baví. Připravuji tři nebo čtyři pořady do roky, které mají sledovanost nejvyššího řádu, moderuji například soutěže Miss nebo Missis. Být denně na obrazovce nepotřebuji.

Moderujete už pěknou řádku let, ještě se vám to neomrzelo?
Můžu vám říct, že bych to nedělal, kdyby mě to nebavilo. Ostatně: pořady, které byly veleúspěšné a dostal jsem za ně třeba i spoustu televizních cen, ale opotřebovaly se, jsem stopnul. Například Ptákoviny.

Zatímco v roli moderátora televizních soutěží vás lidi můžou vidět docela pravidelně. Co je na tom pro vás vlastně tak přitažlivého?
Jednoznačně adrenalin, který vám stoupá v krvi. Je to šleha. Ale není to tak, že bych moderování nějak vyhledával, spíš si vybírají oni mne. Dvouhodinový přenos, to není žádná sranda. Troufám si říct, že ho u nás zvládne moderovat jen pár lidí. Potřebujete zkušenosti, soustředit se na tisíc věcí najednou...

Martin Dejdar

Vystudoval DAMU v roce 1987. Poté nastoupil do Divadla Ypsilon, ale hostoval i v jiných pražských divadlech. V Ypsilonce hrál například ve hrách Vosková figurína, Sebevrah, Tak jako tak, Amerika a Horké to někdo rád. Objevil se v televizních inscenacích Komu straší ve věži, Husarská čest, Zlatý ostrov, Pes v zahradě, Pofoukej mi jahody, Stvoření světa a další. Největší popularitu získal jako moderátor Rádia Golem a různých televizních pořadů (Na vlastní nebezpečí, Kontakt, Ptákoviny). Byl představitelem několika hlavních rolí v celovečerních filmech: poprvé na sebe upozornil postavou Bejbyho v Šakalích letech, za nejlepší herecký výkon v hlavní roli ve filmu Učitel tance dostal v roce 1995 ocenění Český lev. Účinkoval v seriálu o českých emigrantech Zdivočelá země.
V roce 1998 koprodukoval detektivku Panství, o necelý rok později film Eliška má ráda divočinu.
Martin Dejdar je ženatý, se svou ženou má jednoho syna.
 A připravuje se to navíc asi pěkně dlouho, že?
Pro mne to znamená čtyři dny naplněné neustálým zkoušením a opravami, přepisováním toho, co se vám nelíbí, a zase novým zkoušením. Se dvěma scenáristy pracujete denně do dvou, do tří v noci. A od devíti ráno zase nanovo.

Kolik vám za to potom zaplatí?
Teď vůbec nevím, proč se mě na tohle ptáte. Co je na tom, kolik beru za moderování Miss, tak strašně zajímavého? Víte, co je zajímavé? Že se nikdo nepozastavuje nad tím, že fotbalisté berou čtyři miliony ročně. Já taky kopu první ligu! Denně. Každý večer. Za to by fotbalista nenatáhl ani kopačky. Proč se nikdo nezajímá, kolik berou kameramani a režiséři, kolik berou osvětlovači?

Kameramanů a osvětlovačů se nikdo neptá, protože nejsou slavní. I někteří herci nestojí o publicitu, jako třeba Josef Abrhám. Ale vy ano. Jestli se nepletu, měl jste například smlouvu o propagaci s jednou automobilkou.
Jenže já přece nestojím o publicitu jako takovou. Něco jsem dokázal a sláva přišla sama. Kromě toho, nemám s nikým smlouvu o propagaci jen kvůli tomu, že mám slavnou tvář. Nepodepsal jsem ji tak, že jsem někam přišel, řekl jim: Zeptejte se lidí, a devadesát ze sta mě bude znát! Auto jsem měl půjčené a odváděl jsem za ně práci, otevíral autosalony, moderoval vánoční večírky pro zaměstnance...

Stále přemýšlím, že se půjdu léčit

Před časem váš kolega Marek Vašut v magazínu MF DNES řekl, že se mu občas ztrácí smysl života. O vás se to také povídá, je to pravda?

Já? Každé ráno mám depresi. Mou depresí je, že nevím, proč žiju.

A kdy jste smutný nejčastěji? Z čeho?
To se nedá říct. Tyhle stavy jsou naprosto nevyzpytatelné, nemají logiku, nevážou se k žádné denní době. Někdy se probudím a je mi dobře, a přijde to na mne přes den. Jindy zase ráno nebo večer. Někdy se to projevuje smutkem a další den stihomamem. Deprese je nemoc. Dlouhodobá, těžká. Není to nějaký bacil, proti kterému si vezmete acylpirin, kýchnete a je vám hned dobře.

A jak se to tedy projevuje, bolí vás něco?
Fyzicky ne, dá se to těžko popsat. Je to v úzkosti, kterou cítíte tady. (Martin Dejdar svírá ruce před hrudníkem). Je vám smutno. Ze sebe, z lidí, ze všeho. Cítíte bezvýchodnost, nemůžete se radovat...

Kolik hodin tyhle stavy obvykle trvají?
Někdy většinu dne. Skoro pořád. Někdy jsem smutný i z toho, že jdu hrát.

A co se stane, když vám začne být smutno v divadle, těsně předtím, než jdete na jeviště? To nehrajete?
To ne, protože divadelní jeviště má tu zvláštní moc, že dává zapomenout na všechnu fyzickou a psychickou bolest. Jakmile mám jít hrát, soustředím se jen na to a všechny problémy zmizí. Jenže pak je po představení a jsou zpátky.

Ještě mě napadá: musí být hrozné, když začnete mít nějaké problémy a jste zrovna mezi lidmi. Co děláte potom?
Buďto jim řeknu, jak se cítím, nebo to přehraju.

Jak to myslíte, přehraju?
Zahraju, že jsem veselý. Právě kvůli tomu mám ty dva žaludeční vředy. Z toho, že tyhle věci dusím.

Klinická deprese je léčitelná. O tom jste někdy uvažoval?
Samozřejmě. Přemýšlím o tom stále. Možná, že jsem zatím jen nenašel odvahu.

Poslední otázka: když se tedy takhle po ránu sám sebe ptáte, proč po tom světě vlastně chodíte, co si obvykle odpovídáte?
Moje rodina. První, co mě napadne, je, že jsem tady kvůli své rodině.

Martin Dejdar

Martin Dejdar

Martin Dejdar

Martin Dejdar

Martin Dejdar

Martin Dejdar

Martin Dejdar

Martin Dejdar

Martin Dejdar

Martin Dejdar

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Josef Vinklář v televizním snímku Vzpomínka na Hamleta (útržek norský)
TELEVIZIONÁŘ: Jak nevinný vrah Hamletova otce potká zajímavou Brožovou

Takzvaná alternativní historie sice pořád letí, jenže její autoři vesměs omílají politické teze: co by bylo, kdyby Německo vyhrálo válku, kdyby Hitler dnes...  celý článek

Rok 1992 přinesl trhák Terminátor 2: Den zúčtování.
Nejuctívanější díl Terminátora se vrací ve 3D, šesté pokračování na obzoru

Třiatřicet let poté, co se zrodila sci-fi série s Arnoldem Schwarzeneggerem, ožije nejuctívanější, druhý díl Terminátora v trojrozměrné verzi. Do amerických...  celý článek

Daniel Craig jako James Bond ve filmu Spectre
GLOSA: Nikdy neříkej nikdy, Craigu! Jiní Bondové by mohli vyprávět

Tak dlouho panovaly dohady a zaručené zprávy tajných zdrojů, až finále nakonec zívalo nudou. Ještě v úterý ráno řekl Daniel Craig v rozhlase, že o jeho návratu...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.