Odmyslet si sluchový vjem, mohl by mít někdo o pětici prošedivělých důchodců i strach, zavřít naopak oči, nevěřil by, že takový příval energie nepumpují do publika mladí kluci. Explozivní čtveřici úvodních písní včetně třech klasik zahráli „Párplové“ na jeden zátah, bez řečí, nekompromisně. Následovalo několik novinek z aktuálního alba InFinite, důstojně držících krok s tvorbou zlidovělou.
The Long Goodbye TourDeep Purple Místo konání: O2 arena, Praha 22. května 2017 |
Zde se našel už i Ian Gillan, jehož kdysi majestátní hlas zúžil zub času – marná sláva, ohromující výkřiky dnes už v Deep Purple musí obstarat hammondky Dona Aireyho. Gillan se několikrát za koncert sympaticky pokusil o takřka nemožné (Bloodsucker), nejlíp se mu však přirozeně dlelo v nižších polohách. Podobně bubeník Ian Paice, jediný pamětník všech vzletů i kotrmelců v dějinách skupiny, nekrotí svou soupravu s energií, jakou známe z předchozích dekád nebo i ze současných studiových počinů – stejně jako Gillan si na koncertech dovolí to, na co ještě ve svém věku má. A nepůsobí to trapně.
Baskytarista Roger Glover jako by naopak čas zastavil, fantastický výkon předvedl tradičně také Don Airey, včetně obvyklých, nadšeně přijatých ozvuků Smetanovy Mé vlasti. Airey je muzikantsky ze stejného vrhu jako zesnulý nomen omen Deep Purple Jon Lord, navíc evidentně netrpí ješitností, klíčové pasáže starších hitů, na něž publikum čeká, předal v totožném balení a poklonil se tak svému předchůdci.
To se bohužel ani za třiadvacet let u kapely nenaučil sice virtuózní, ale nezastavitelný Steve Morse, typický kytarový rychloběžec z „metalového“ vrhu. V novější tvorbě, na níž se již aktivně podílel, to nevadí, v dávných kusech únavné, byť technicky dokonalé pidlikání místy až bolí. U druhého pilíře starých „Párplů“ Richieho Blackmora přece nebylo nikdy až tak důležité jak hrál, ale co hrál.
Pondělní pražský koncert se držel kostry, kterou formace dodržuje léta – hity na začátku, hity na konci, novinky a blues-rocková klasika Lazy z desky Machine Head vprostřed, poměr historie vs. současnost 9:6. I přes občasné úhybné aranžérské manévry písně z aktuální desky InFinite nepřinášejí naživo nic moc nového, jede se tu v hluboko vyjetých kolejích. Na hledačství, jak ho známe třeba od „zeppelinovského“ Roberta Planta, lze zapomenout. Nelze zároveň říct, že skupina žije z podstaty (jako třeba Rolling Stones, kteří do celovečerního playlistu vkládají jednu novinku). Řadová alba vycházejí poměrně často a vždy se z nich hrají minimálně čtyři ukázky.
Ale na Deep Purple se beztak chodívá nikoliv objevovat, nýbrž zažít, jak pětice postarších pánů pořád ještě dokáže rozdávat radost skrz songy, jež s nimi zestárly, ovšem nezevšedněly. Roger Glover (ročník 1945) vesele křepčící při statické basové lince notoricky známé a nikdy nevynechané Smoke On The Water budiž důkazem za všechny.
Co se týče pražského publika, při jedné z nejraketovějších rockových vypalovaček světa Fireball bylo až úsměvné pohlížet z horních tribun na naprosto statické postavičky na ploše... snad to bylo úžasem. Ačkoliv, chybějící megahit Highway Star v závěru (na předchozích setlistech turné byl) možná naznačuje, že si muzikanti chabé odezvy všimli.
